Francois Villon

Balada

(napsána léta Páně 1458)

Já u pramene jsem a žízní hynu;

horký jak oheň, zuby drkotám;

dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;

ač blízko krbu, zimnici přec mám;

nahý jak červ, oděn jak prelát sám;

směji se v pláči,doufám v zoufání;

mně lékem je, co jiné poraní;

mně při zábavě oddech není přán;

já sílu mám a žádný prospěch z ní;

srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů;

kde světlý den, tam cestu sotva znám;

kde průzračnost, tam výkladem s eminu;

svou znalost vděčím náhlým náhodám;

vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;

dím "dobrý večer", jitro-li se skví;

když ležím naznak, strach mám z padání;

bohatství čekám, ničí nejsem pán;

mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -

srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, hotroucně se vinu;

ženu se k cíli, jehož nežádám;

kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;

kdo mluví pravdu, tome lhářů lám;

můj druh je ten, kdo vemluví mně klam

a "labuť černá je jak havran" dí;

v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;

mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;

mám v mysli vše, jen ne to nejbližší;

srdečně přijat, každým odmítán.

Ó kníže, každý kdo to čte, nechť ví:

nic neznám, ač mám o všem vědomí.

Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.

Co chci? Být z těch zas, plat kdo brát smí,

srdečně přijat, každým odmítán.