Začíná se éra bezbariérová

Drazí moji, kteří jste sem doputovali z mého bývalého blogu i vy, co jste tu náhodou!

Hned na úvod mám malou technickou poznámku: vůbec se nedokážu sžít s nastavením a grafickými (ne)možnostmi blogspotu, setsakra mi potrvá, než se v tom zorientuju a než to tu získá pro mě nějakou přijatelnou vizuální podobu. Tak prozatím prosím omluvte různě rozházené písmo, fonty alá grafik se děsně ožral, obrázky bez uspořádání, barevné mišmaše a tak. Časem si to snad sedne a dokud nezveřejním alespoň jeden článek, nemám co upravovat. 

Tak teď už pojďme k věci.

PŘELEZEM PLOT nechce být jen pohrobkem starého, ale taky příležitostí, jak třeba začít trochu jinak. Teda asi fakt jenom trochu, protože já se zas tak moc neměním, a tak asi nedokážu zásadně změnit ani charakter příspěvků. Zřejmě to pořád bude jakýsi deník (měsíčník, půlročník?) jedné duše. Sudetské, mateřské, občas trochu praštěné, občas vážné a občas lehkovážné, toulavé, snící, nespící. Taková směs toho, co se mi honí hlavou, co mě baví, co mě inspiruje, kam ráda putuju a jak vypadá domácnost o třech ukecaných ženských a jednom chlapovi, co jim musí naslouchat. 

Když se to tu zadrhne, nehodlám trpět zvláštním sentimentem a skončím i tu. Zazvorek si v blogovém světě odžil své, třeba to už stačilo. Necháme to koňovi.

A proč ten název?

Nedávno jsem objevila písničku Až přelezem plot od Ivana Hlase. Ačkoliv ho jinak moc neposlouchám (až teda na Šakalí léta), tahle písnička pro mě měla takovou skvělou, hodně povědomou atmosféru volnosti a svobody. Textově i hudebně.

" Jedno místo znám

chci tě tam vzít hned

soukromej chrám

máš ve vlasech med

Až přelezem plot

všechno můžem mít

zouvání bot

v tý zemi je klid

Ani jeden z nás

neví, kde tu spí

ten správnej čas

jen vítr ví svý

Neměj strach

lidi kolem jdou

po cestách

zvláštní ptáci řvou

zvláštní ptáci řvou

I když přes polštář

slyším vlky výt

vidím tvou tvář

v tý zemi je klid

Neměj strach

že projdou zdí

Neměj strach

jen tak závidí

jen tak závidí

Ani jeden z nás

neví, kde tu spí

normální čas

jen vítr ví svý

jen vítr ví svý."

A taky mi to připomnělo, jak jsme kdysi ty ploty doopravdy přelejzali. Samozřejmě na tajňačku a vlastně jen tak pro ten pocit, že vstoupíme někam, kam bychom neměli. Trhali jsme tam třeba hrušky, který ale doopravdy byly pěkně hnusný, nebo jablka, který byly kyselý, ale ten pocit, že překonáváme nějakou hranici, nás bavil. 

A já to tak vlastně mám dodnes. Už jen z principu mám občas touhu lézt přes tyhle různý ploty - i kdyby jen obrazně - a dělat si z nich dobrý den. Bariéry, omezení, nesmyslná nařízení, to je pro mě trochu jako rudej hadr na býka. Hned mám touhu dělat odboj.

Ta výzva, že přelezem plot, je taky odraz nekončící zvědavosti. O čekání, co přijde, o napětí, zda to bude za něco stát, o snění a hravosti. Volnosti.

Tak tedy vítejte!