Ivan Blatný

Protože že poněvadž jelikož jsem si dnes k večéru vzpomněla na pány avantgardisty a "postavantgardisty", tak nějak jsem seznala, že je třeba seznámit vás s jedním pánem - moc důležitým panem spisovatelem. Teda, pokud ho ještě neznáte.

Jde o syna slavného Lva Blatného - Ivana. Narodil se r. 1919 a zemřel r. 1990. Po osvobození vstoupil do strany, která ho vyslala do Londýna. On ale oznámil, že se nehodlá vracet a navrch k tomu do rozhlasu promluvil o potlačování svobody a kultury v Československu. Nu, a tak se stalo, že ho u nás zakázali a zavrhli.

Jenže Ivan trpěl stihomanem a v exilu se to ještě zhoršilo - žil v domnění, že ho špehuje a chce unést KGB. Tak ho s diagnózou schizofrenie umístili do psychiatrické léčebny. Z té posílala jedna zdravotní sestra jeho tvorbu do Kanady pro Škovoreckého nakladatelství 68 Publishers. V léčebně nakonec i zemřel...

No, a jelikož následující text zhudebnila skupina Hm, dávám sem nejprve ten; následují další ze sbírky Melancholické procházky.

ZNÁŠ DÁLKU? JÁ JI ZNÁM. NA STROPĚ, PLNÉM MUCH,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.

Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Záš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.

Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

(A tady je i zhudebněná verze básně. Krom té a mimo jiné Hm nahráli

i třeba báseň U tebe teplo je od Jiřího Ortena. S tím Blatný také spolupracoval..)

-

KOUŘ VLAKŮ DÍVÁ SE, JAK PADÁ KRŮPĚJ ROSY
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.

ZATÍMCO KRAJINA SE CHVĚLA V MOKRÉ KÁPI,
seděl jsi u stolu, vychladlý, prázdný, sám.
Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…,
pomalu sunul čas hodiny k hodinám.

Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.

Před chvílí supěl vlak, tvůj vlak, kterým ses vracel
do staré krajiny z únavných marných cest,
a příval neklidu lodičky rozkymácel
a mžilo bez konce na kalný, chladný vjezd.

A mžilo bez konce na buben plynojemu,
na stěhovací vůz, na měkký šedý šál.
Přítel je kdesi tam… Stále se vracíš k němu
studeným prostorem, kde vítr kraloval.

Vysmýčil každý kout pro velké odcizení,
pro strašnou prázdnotu, pro úzkost, jež se chví,
jež hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není,
není už blízkosti a není přátelství.

Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.
Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno.
Pod vlnou hladiny hluboko ve tmě mizí
neschůdné skalisko a hrbolaté dno.

V chaluhách jezera se mihne chápající
mlčení němých ryb a pluje tiše dál.
A voda zrcadlí hory a lesy spící
v šumotu havrana, jenž tudy odlétal.

Měděný strom jak blesk osvětlil náhle zemi,
vyšel jsem do deště omýt si zprahlé rty.
Tys jednou povídal: "Jsme němí, němí, němí."
Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty.