Něco málo pověstí...

Jakožto nadšená historiofilka si nenechám ujít příležitost hodit sem něco z pověstí vztahujících se k okolí našeho města. Přeju příjemné počtení a ať fantazie pracuje - třeba někdy můžem udělat action po všech zmiňovaných místech a najít ty pověstný strašidla:)

Doubravští rytíři

Stejně jako o památné hoře Blaník tak i o Doubravské hoře u Teplic se říká, že v ní spí početné vojsko. Tajemní rytíři zde odpočívají již sedm set let a čekají na chvíli, kdy bude lidu v Čechách nejhůře, aby mu pak přišli na pomoc. Potůček na úpatí vrchu bývá často zakalen odpadem z koníren a na stráni leží kameny, v nichž se spatřují vytlačená kopyta koní. Hodinu před půlnocí se zjevuje v místech bývalé brány do hradu, stojícím kdysi na hoře, tajemný jezdec, nesoucí svou hlavu pod paží. Ujíždí prý krajinou směrem ke Kyšperku, se kterým je prý Doubravský hrad spojen starou podzemní chodbou.

Růže z Růžového hradu

V Krupce stále stojí zbytky Růžového hradu, který patřil kdysi rytíři Těmovi z Koldic, jenž byl moudrý a statečný muž. Často se zdržoval u dvora krále Jana Lucemburského v Praze. Byl tam rád viděn a často zván k poradě. Když byl hrad dokončen, uspořádal pán z Koldic slavnost, na kterou přišli hosté z dáli i z blízka. Mezi jinými i jeho neteř Kateřina. Hostiny se střídaly jedna za druhou a krásné ženy se při tanci předváděly seč mohly. Nejkrásnější však byla panna Kateřina ve světlých šatech. Zanedlouho musel Těma opět ke králi. K ochraně své neteře určil dva rytíře, Jindřicha a Bedřicha. Oba přátelé se zanedlouho zamilovali do své svěřenkyně. Katka našla zalíbení v milém Jindřichovi a opětovala jeho vroucí city. Jednou za krásné měsíční noci seděla na pavlači hradu a hleděla do krajiny. Pojednou uslyšela pod věží zpěv. Byl to Jindřich, který jí žádal, aby mu dala znamením svou přízeň. A tu z parkánu spadla růže, kterou Kateřina nosila v záňadří. Jindřich s radostným zvoláním růži zvedl, ale následně jeho radost přešla v bolest. Bedřich slepý závistí mu vrazil meč do srdce. Jindřich byl pohřben v příkopu pod hradem a růže mu byla položena na hrob. Květina se ku všeobecnému překvapení zakořenila. Každý rok se růžový keř zvětšoval až zcela zakryl nešťastníkův hrob a jeho blízké okolí. Hrad časem zpustl, ale růže rostla dál až obepnula celý hrad. Díky tomuto keři také hrad v 19. století získal své jméno.

Most mrtvých u kostela sv. Prokopa

Kdysi žila v Krupce jedna chudobná rodina. Jednou se však stalo to nejhorší, přišla zlá nemoc a vzala si matku na věčnost. Muž se upnul se svému jedinému dítěti, avšak i ono nakonec chorobě podlehlo.

Muž dítě pohřbil na hřbitově u kostela sv. Prokopa v Krupce. Jeho žal neznal hranic, kudy chodil, tudy hořekoval, volal svou rodinu, kterou tak záhy ztratil. Po roce šel nešťastný muž na hřbitov, sedl si k hrobu a ve svém smutku pronášel různé modlitby, prosby, žádosti a pak i výhrůžky. Volal své dítě nazpět. O půlnoci se zvedl a celý zesláblý odcházel k domovu. U hřbitovní zdi měl ale najednou pocit, jako by mu někdo seděl na zádech a škrtil ho. Muž se vyděsil a začal utíkat pryč, čísi prsty se mu stahovaly kolem krku více a více, již ztrácel síly, když tlak náhle povolil, v okamžiku, kdy přecházel přes tzv. Most mrtvých. Ten překlenoval Liščí potok tekoucí od Krupky. Doma muž zjistil, že má na krku otlačené dětské prstíky. Vystrašen se počal modlit za duši dítěte, kterému svými prosbami na hřbitově nedal věčného pokoje. Od té doby se mu již nic podobného nestalo a duše dítěte mohla v klidu odpočívat.