Nejen česká dekadence

srpna 26, 2007

Nejen česká dekadence

Konečně jsem našla to, co jsem hledala a můžu už nějak spatlat článek o dekadenci, hlavně té české (ten věčnej patriotismus:D) a taky přihodit nějakej obrazovej podklad....

Moje oblíbený od Váchala; nalepeno v pokoji v šatní skříni:)

Tak pro začátek dekadence všeobecně:

- slovo dekadence vzniklo z francouzského la décadence - úpadek

- je to myšlenkový a umělecký směr poslední čvrtiny 19. století a počátku 20. století, ale začal se utvářet během celého 19. století (díky autorům jako je E. A. Poe, Ch.Baudelaire, P.Verlaine, G. Moreau,R. Wagner atd.)

- filozofie vycházela z Schopenhauera a Nietzscheho, směr byl dost ovlivněný anglickou kulturou

- biblí dekadentů je román K.J.Huysmanse Naruby z r. 1884

- realita je nahražena fikcí

- umělec má právo na vlastní tvůrčí názor

- příklon k anarchismu

- propojení výtvarného umění a literatury

- zájem o tajné spolky a okultní vědy

- umělec odmítá být závislý na společnosti

- příroda je podřadnější než umělá skutečnost

- přítomnost je chápána jako společenský a kulturní úpadek

- pesimismus, beznaděj

- pocit znechucení, lhostejnosti a nudy

- studium lidksé psychiky, duše a emocí

- popírání tabuizovaných témat jako sex, drogy, satanismus, smrt, nemoci, halucinace a neurózy

- morbidita, perverze

Felicién Rops - absinth

Z dekadence se odtrhly další směry konce 19. století - symbolismus, expresionismus, novoromantismus, prerafaelismus, lartpoulartismus (strašný slovo:D). Za otce dekadence je považován Charles Baudelaire. V Anglii nejvíce proslul Oscar Wilde s dílem Obraz Doriana Graye. V českých zemích začala dekadentní poezii psát Irma Geislová - sbírka Imortely. Dekadenci v sobě měly o sbírky Jaroslava Kvapila Padající hvězdy a Růžový keř, Otakara Auředníčka Zpívající labutě a Jaromíra Boreckého Rosa Mystica. Důležitým byl také časopis Moderní revue řízený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Vycházel v letech 1895 - 1925. Důležitou osobou pro českou dekadenci byl také Karel Hlaváček.

Fernand Khnopff

Jan Zrzavý - kdo by ho nepoznal:)

Ukázka tvorby Karla Hlaváčka:

Svou vioulu jsem naladil co možno nejhlouběji

a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,

chci mít divné kouzlo starých, ironických ballad.

A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,

již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,

co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.

A míti toho naději a neurčitou něhu,

co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,

jak chvění silných drátů, utlumených sordinami,

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,

když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji

a vigilie přísná padá za lesy a vodu

a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.

Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,

když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji...

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.

(Pozdě k ránu, 1896)

Něco málo k "tatíkovi" dekadence:

Charles Pierre Baudelaire (9. 4. 1821 - 31. 8. 1867) byl francouzský básník a překladatel. Vedl bohémský život; po vyloučení ze školy nechtěl pracovat, takže se dostal na obchodní loď do Kalkaty. Když s evrátil, začal psát básně o dojmech z cesty. Později se díky posudkům na pařížské salony vypracoval na uznávaného kritika.

Les Fleurs du mal - Květy Zla (1857). Klasika všech klasik. Za tuto básnickou sbírku musel platit pokutu z mravnostních důvodů. Obsahují 126 básní rozdělených do 6 částí: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta a Smrt. Sbírka vznikala skoro celý jeho život. Sám Baudelaire o ní v r. 1865 napsal: "...do té hrozné knihy jsem vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství, celou svou nenávist..."

Ukázku z Květů zla prezentovanou básní Pohřeb najdete v archivu měsíce ledna....

...a tady přikládám pokračování.

Upír
Ty, která jako zabiják
v mé bědné srdce vnikla jsi mi,
ty, která - mocí silná tak
jak horda běsů s čáry svými -

se v pokořeném duchu mém
teď roztahuješ se svou vládou,
ty, bídnice, s níž spoután jsem
jak odsouzenec se svou kládou,

jak se hrou umíněný hráč,
jak tupý pijan se sklenicí,
jak s červy mrcha v šachtě tlící,
buď zatracena, mrtva radš!

Já meči říkal, aby, hbitý,
mi pomoh' volnost získat zpět,
a v zbabělosti, zapřev city,
jsem o to prosil i ten jed.

Žel, meč a jed se zamračily
a s pohrdáním řekly jen:
"Ty nejsi hoden, pobloudilý,
být z toho jařma vymaněn.

I kdyby tě snad naše síly
upíra tvého zbavily,
tvé polibky by za chvíli
tu jeho mrchu oživily!"

Pohrobní výčitka
Až, černá krásko, má, až budeš spát své roky
pod kryptou z mramoru v své věčné věznici,
až za svůj budoár a za svou světnici
mít budeš vlhký sklep a jámu s puchem stoky,

až balvan drtící tvou plachou hruď a boky,
teď v svůdném schoulení si mile hovící,
ti v srdci zastaví tep touhou bouřící,
svou tíhou poutaje tvé dobrodružné kroky,

hrob, věrný důvěrník mých nekonečných snů
- neb chápat básníka je hrobu povždy přáno -
v těch nocích bez spánku ti řekne v stálou tmu:

"Nač platno je to vám, má hloupá kurtizáno,
že nepoznala jste, proč vlastně mrtvý štká?"
- A červ ti zhrýže tvář tak jako výčitka.