Ironie osudu

Možná to znáte - ležíte v posteli a snažíte se usnout a hlavou se vám honí spoustu myšlenek. Najednou přijde nějaká; sesmolíte z ní větu. Ležíte. Ale pak se zvednete a musíte si jí napsat. Znova si lehnete... ale myšlenky přicházejí jedna po druhé, takže vstanete a všechny je zapíšete. Jakmile se pisatelsky "vyčerpáte", pak teprve můžete v klidu usnout. Tak toto je výplod unavené mysli; tentokrát bez čtení mezi řádky, prostě jsem jen potřebovala sdělit nějaké myšlenky o lidských šelmách a jízlivosti a ironii mně vlastní:)

Cestují po světě. Vidí vše a vlastně nic. Z té výšky ani nemohou, snad jen malé černé tečky kdesi hluboko pod sebou. Beránky? Jak poetický název. Jsou čím chtějí, jsou kým chtějí. Jsou člověkem i zvířetem, jsou ptákem, šelmou, rybou, stromem; jsou nebem. Shlížejí na nás a smějí se naší maličkosti.

V zahradě roste břečťan. Obepíná plot i zdi. Skrývá to, co nemá být viděno, chrání tajemství, jež nemá nikdo znát. Je milejší než tma a přívětivější než mlha.

V zahradě kvetou kopretiny. Bílé krásky, jež s espikly s břečťanem. Poutají na sebe pozornost, vyzývavě předvádějí své bílé korunky a blonďaté hlavičky, to vše s mystičností a elegancí. Ani ony však nic neprozradí. Břečťan je přítel.

V zahradě létají motýli. Jak vše vypadá milejší, když jsou nablízku! Třepetají se a svádějí kopretiny. Ale ticho je jim odpovědí. Námluvy zkoušejte jinde.

"Musíme to tu posekat. Strašné! A vysázet květiny a stromy. Pryč s plevelem!" Sekačka chrčí a ničí. Je po kopretinách.

Pryč s tajemstvím.

A šelma se zhora jen jízlivě usmívá.