Předcházíme kulturní demenci aneb Chvilka poezie s Victorem Hugem

Občas, když svět už spí...

Občas, když svět už spí, usednu někde stranou

pod širou klenbu hvězd, jež z hloubi nebes planou;

čekám, zda z vesmíru hlas neozve se mi.

Údery půlnoci mi marně na skráň klepu,

když dojat sleduji tu slavnost velkolepou,

kterou v tmách pořádá sám kosmos pro Zemi.

A tehdy se mi zdá, že jen má duše vnímá

ten skvostný ohňostroj, který mám před očima,

že nikdo mimo mne necítí blízkost hvězd,

že, ač jsem jenom stín, hold obloha mi vzdává,

jak bych byl její král, a že ta celá sláva

je uspořádána pouze mně na počest.

Říjen 1829

Chudobka prosila...

Chudobka prosila běláska: - Přivoň ke mně!

Zdrž se tu!

Tvým domovem je vzduch, avšak mně brání země v rozletu!

Přes rozdíl k sobě lnem uprostřed nedohledné

lučiny

a jsme si podobni jako pár poupat jedné

květiny.

Vítr však zavane - a zas tu osiřelá

pokvetu;

kéž bych tě provázet svou vůní aspoň směla

za letu!

Běda: tak daleko má vůně nedoletí...

Sbohem; ne,

nenuť mě: počkám tu, až soumrak do objetí

sevře mne.

Přilétáš, odlétáš; každý květ se jen třese

na tebe.

Dočkám se tě i já, jen co noc přežene se

přes nebe.

Neusnula bych však, kdybych ti nenabídla

nemožné:

dám ti své kořínky výměnou za tvá křídla!

Nu, což? Ne?

Zeptal se hrob

Zeptal se hrob rudé růže:

- Nač ti, řekni, sloužit může

rosa na začátku dne? -

- Povím ti to, hrobe, ráda;

co však děláš s tím, co padá

do tvé jámy osudné?

Ptal ses mě, co s rosou dělám?

Do šťávy ji míchám včelám. -

- Já, - řekl hrob setmělý,

- já všechny, kdož ve mně zmizí,

oblékám zas v bílé řízy

a měním je v anděly. -

15. října 1835