Je tu, ale není tu

Tak se mi konečně podařilo přepsat (teď už vlastně svým způsobem starou) povídku bez katastrofy...

Skřítek sedí na zídce a dívá se na mě. A je to vůbec skřítek? Troll to není. Na to má moc málo vlasů. On vlastně nemá žádné. Ale může mít stříbrná mlhovina vlásky? Ne, nemůže. Zato má krásné obrovské oči, kterýma mě sleduje. Co to, co to? Tebe ještě neznám…

Přijdu k němu. Najednou ale zmizí - je prostě fuč.

Skřítku! Skřítku!

Volám marně. Očka zmizela.

Večer jdu spát a myslím na něj. Uvidím jej ještě někdy? Nebo zmizel nadobro? Chtěla bych o něm někomu povědět, ale nikdo by mi nevěřil. Nebudou věřit na skřítka, dokud ho neuvidí.

Zkoumám pavučiny na stropě. Snažím se proniknout skrz kamsi daleko, na místo, kde bych byla jen já a skřítek, nikdo, jen my… Ale strop je příliš silný. Najednou je všude kolem mne mlha, holé stromy a široké pláně - to spím. Ale skřítek nikde. Ani ve snu za mnou nechce přijít, asi se bojí. Kdo by se mě taky nebál.

Čekám u zídky. Máme totiž krásné slunečné odpoledne. Ani nedutám, aby se třeba nepolekal. Takoví mlžní skřítci se určitě polekají snadno.

Létá tu bělásek. Sedl si mi na nos, aby tam vyváděl nějakou neplechu, ale já ho nechám. Jen to trochu šimrá.

Hele, kohopak to tu máme? Někdo se na mne přišel podívat...a to už jsem myslela, že se neukáže. Sedí zase na svém místě. Pohupuje svýma stříbřitýma nožičkama a sleduje běláska. Zdálo se mi to, nebo se usmál? Možná, že jsou kamarádi…

Skřítku! Jak se jmenuješ?

Neodpovídá. Jen malinko nakloní hlavu a zkoumá mě. Bělásek už dávno uletěl.

Jakpak ti říkají?

Vstanu a jdu k němu - v tu chvilku ale zase zmizí. Tak přece se mě bojí. To ale nechci.

Večer zase ležím a koukám do stropu. Jako by mi měl pomoci. Ale strop je studený a široký.

Něco se pohnulo vedle postele.

Dobrý večer, pane skřítku!

Schovává se za povlakem na polštář. Občas zpoza něj vykouknou jeho obrovská očka, aby hned zase zmizela.

Neboj se mě! Neublížím ti!

Chvilku si mne zkoumavě prohlíží a pak rychle zmizí v povlaku. Třeba si našel své místo na nocleh. Nechám ho být. Brzy na to usnu….

V noci se vzbudím z ošklivého snu a možná trochu vykřiknu. Skřítek sedí v nohách postele a vyplašeně se na mě dívá. Asi jsem ho vylekala. Povlak má pod sebou, druhou půlku přehozenou přes sebe jako peřinu. Tak ho zase nechám spát. Jen ještě pro jistotu skrčím nohy…

Tak oba spíme a sníme.

S úsvitem tam už ale není. Možná na mne počká u zídky. Doma se diví, kam to pořád chodím. Mám chuť jim o skřítkovi říct, ale ještě ne. Ještě to musím vydržet.

Už tam sedí. Kinklá nožičkama. Kolem létá bělásek. Posadím se na zídku kousek od něj. Dívám se na něj, on se dívá na mne. Natáhnu ruku směrem k němu. Asi se zalíbila běláskovi, tak se na ni posadil. Skřítek se teď kouká na nás oba. Přisednu si kousek blíž; bělásek uletěl, ale skřítek ne.

Chci upoutat jeho pozornost. Seskočím ze zídky a naznačím mu, aby šel za mnou. A on opravdu seskočí taky. Chtěla bych se projít, je krásný den. Zamířím ke kopcům za městem.

Cupitá za mnou. Co když někoho potkáme? Skřítek se určitě vyleká. A co teprve oni? Co si řeknou, až ho uvidí? Snažím se nás vést prázdnými ulicemi. Neustále se ohlížím, jestli se mi skřítek neztratil, ale drží se mě.

Vidím zvláštní stíny, jak se míhají kolem mne. Přecházejí po domech a vypadají strašidelně. Budu dělat, že je nevidím. A je to. Nejsou tu. Se skřítkem jdeme dál. A už jsme za městem a už jsme v lese. Pořád se mi schovává za stromy. Je jich tu moc a já ho pak nevidím.

Dojdu na svou oblíbenou mýtinu s velkými kameny, na které si můžu sednout. Svítí tu sluníčko a poletují drobné zlatavé částečky, úplně jako v kouzelné pohádce. Skřítek najednou sedí vedle mě. Houpe nožičkama a pozoruje zlato ve slunečních paprscích. Pak se na sebe podíváme. Mlčím. Chci ho obejmout - vztáhnu k němu ruce. Nic však nedržím, je to, jako bych objímala mlhu. Ale tisknu ho k sobě. Vím, že ho objímám, i když ho neobjímám. Ale objímám. Je tu se mnou.

Sedíme na mýtině, dokud se nezačne schylovat k večeru. Vstanu a vydám se lesem zpátky, ale skřítek pořád sedí na kameni. Asi tu ještě chce zůstat. Nechám ho tu, však se ještě uvidíme…

V noci se mi zdá ošklivý sen. Seděli jsme se skřítkem na zídce a povídali si. Kolem nás chodilo spoustu lidí a všichni se nám smáli. Smáli se, že si spolu povídáme. Jakoby ho neviděli. Lidé jsou zlí.

Naštěstí to byl jen sen. Ležím zase v posteli a vše je v pořádku. Proč by se mi měl někdo smát proto, že si povídám se skřítkem? To je jen v tom zlém snu. A tam ať to taky hezky zůstane.

Ráno běžím za tátou. Chci mu povědět o mém skřítkovi. Ale co to? Proč?…Jakto, že mi nevěří? Proč mi nevěří, že jsem si našla kamaráda skřítka? Proč se mi to snaží vymluvit? Nechci zase zpátky do toho studeného pokoje. Obrovská chladná budova a jsem tam tak sama… A neviděla bych tam skřítka!

Jdu za maminkou. Ale..maminka se směje.Je to jako v tom zlém snu. Všichni se jen smějí a nikdo mi to nevěří.

Ale maminko, on dneska zase přijde! Půjdeme spolu na mýtinu!

Maminka se tváří ustaraně. Vůbec jí nerozumím.

Je mi z toho moc smutno. Jdu k sobě do pokoje a sedím na posteli. Upřeně sleduju povlak, jenž mám pro skřítka na zemi připravený. Čekám, až zase přijde.

Je šest hodin. Už jsem unavená, ale pořád sedím a čekám. Je mi moc smutno. Moc. Skřítek nepřišel. Celý den. Proč tu není? Nezůstal v lese? Počkám tedy do zítřka…

A zítra pořád sedím a koukám na povlak. Snažím se ho obelstít - předstírám, že se dívám jinam a že o něm vůbec nevím. Hvízdám si, zpívám písničku… otevřela jsem okno. Ale on tu není. Nepřišel. Můj skřítek se neukázal. Kam najednou zmizel? Proč mi utekl? Za to jistě může ten sen… To už ho nikdy neuvidím?

Skřítku?

Ne..

Skřítku!

Neslyší mne. Není. Nebyl.

Jdu k oknu. Dlouho se dívám ven. Potom se sednu na parapet a houpu nohama. Přesně jako skřítek. Sedím na parapetu.

A dál není nic. Něco se stalo. Kolem mne je jen mlha, bílá a neproniknutelná mlha. A já vůbec nic necítím. Je to moc zvláštní. Vidím jen mlhu, i když hledám skřítka.

Jeho očka nadobro zmizela. Není. Nebyl.

Zbyla jen mlha. A pak to pochopím; tohle je konec. Napořád.

Bělásek umřel.