Skafandr a kopretina

Lítám si tak po světě ve svém skafandru a je mi veselo. Ač fungl nový, má trochu trhliny. Teče do něj, fouká do něj a je v něm zima. Ale lítám.

Po kamenité cestičce pode mnou jde poutník. Zřejmě starý a zmožený; jde pomalu a ztěžka. Opírá se o hůl - jinak by to přece ani nešlo. Pak zjistím, že je to žena. Velice stará žena.

Utrhla jsem kopretinu a zaletěla k ní. Ale nevěnuje mi jediný pohled. Upřeně zírá na drsnou zem pod sebou a soustředí se jen na chůzi. Napadlo mě, že je možná slepá. Zavolala jsem na ni. Zvedla hlavu, ale hned zase pohled odvrátila k zemi. Nabídnu jí kopretinu, ale jen ji odmítne rukou a jde dál.

"Kam míříte?"

Žena zarytě mlčí. Pak se na mne ale zadívá a pořád jde dál.

"Nevím. Nevím, ale myslím, že mi to už může být jedno. Daleko nedojdu a ať půjdu kamkoliv, smrt si mne najde všude. Před tou neutečeme nikdo a já cítím, že mne už brzy dožene. Je jedno, jestli půjdu na západ nebo na sever; všude mne čeká to stejné."

Je mi jí líto. Nechci se ptát dál, ale musím.

"Proč?"

Chápe, nač se ptám.

"Proč poutnice? Ach, děvče…Nechtěla jsem, ale byl to jediný možný útěk. Každý chceme utéct, když je toho moc. Někdo uteče do ciziny, někdo do vlastních myšlenek, někdo si vybere smrt. A já celý život putuji v kutně…"

Stále jdeme po cestě, stařenka ztěžka a pomalu, já vedle ní.

"Proč má ale člověk potřebu utíkat? Před čím utíká?"

"Možná před sebou. Možná před někým. Já utíkám před vlastními myšlenkami."

Chvíli je ticho.

"Když jsem byla mladá, každý den ke mně na okno přilétal bělásek. V noci se mi o něm pak často zdávalo. Ale v mých snech nebyl běláskem. Stával se ztělesněním všeho, co jsem mohla milovat. Věděla jsem, že doopravdy neexistuje, ale zamilovala jsem se. Ve snech mi bylo dobře. Byla jsem s nežijící osobou, jež v sobě měla vše krásné. Vše, co mi chybělo. Jenže po nějaké době jsem cítila, že se ke snům upínám moc. Chtěla jsem jen spát a nebyla jsme schopna dělat cokoliv jiného. Rozhodla jsem se tedy pro útěk. Útěk před sebou a před iluzí dokonalosti."

Stařenka šla dál, aniž by jedinkrát zvedla hlavu. Zřejmě se za ta léta dokázala obrnit proti takovým věcem. Znovu jí nabídnu kopretinu - tentokrát si ji vezme a poděkuje.

Odejdu. Je mi hrozná zima. Skafandr asi dosluhuje. Že je nový? Nevadí.

Kopretiny taky rostou všude.