Circulus vitiosus

"Halušky?"

"Ne ne, děkuji pěkně."

"Určitě ne?"

"Ne, ani s brynzou ne."

"Tak myšky?"

"Ne, myšky také ne, těch jsme se zbavili."

"A těch bílých? Jen jestli je stále nemáte..."

"Ale kdeže, už dávno ne."

"Tak houbičky?"

"Houbičky? Co s nimi?"

"Jíte je?"

"Samozřejmě, kdo by nejedl houbičky? A jak to v lese po nich voní!"

"Cítíte barvy?"

"Jistě, vy ne?"

"Ne."

"Ach tak."

"?"

"Nevnímáte, jak nádherně voní kupříkladu hráškově modrá? Ten pocit se vám rozlije po celém těle a vy si nepřejete nic jiného, než ty vůně vstřebávat dál a dál..."

"Znáte se s paní Svobodnou?"

"Jen povrchně. Doposud nebyla příležitost se řádně seznámit."

"A Amélie?"

"Prosím?"

"Ta mladá pomatená slečna."

"Ano?"

"Myslím, jestli se znáte."

"Ach tak. Ano, je to moc milá slečna, rozumíme si, ale občas mi připadá trošku zvláštní. Dlouho jsme se teď však neviděli."

"Ani jste nemohli. Skočila z okna."

"Ne!"

"Nejspíš to udělala úmyslně. Nikdo nemá ponětí, co se jí zrovna honilo hlavou..."

"A viděli jste běláska?"

"Prosím?"

"Běláska. Toho motýlka. Jestli jste ho viděli někde poblíž."

"To opravdu netuším. Motýli ale chvíli neposedí, myslím tedy, že si ho určitě nikdo nevšiml."

"Ale to je hrozně důležité!"

"Nemám rád slovo hrozně."

"Jestli tam s ní byl, pak je všechno v pořádku."

"Ani trochu vám nerozumím."

"Tak to nechte být."

"O čem jste se mnou tedy chtěl mluvit?"

"O vodě."

"O vodě? Můžete mi to trochu víc přiblížit?"

"Víte, těžko se to vysvětluje a nelehce říká... Je to jako magnet. Kdekoliv vidím vodní hladinu - a může být klidná, rozbouřená, průzračná i temná - láká mne to v ní zmizet. Mám nevýslovnou touhu se potopit a zůstat tam navždy. Jen jít dál a dál, dokud se nade mnou voda nezavře. A pak chviličku být v tom tajemném království, dokud nedodýchám."

"Eh...to je ovšem opravdu problém..."

"Bojím se, že to jednou doopravdy udělám. Přitom ještě nemám chuť odtud odcházet."

"Můžete mi popsat, co přibližně se obvykle děje? Celou tu situaci?"

"Moc vám toho povědět nedokážu...vždy jen zírám na vodní hladinu jako zhypnotizovaný a postupně přichází ten pocit. A vždy se tam třepotá bělásek. Proto se to doteď ještě nestalo. Byl tam se mnou."

"Bělásků je mnoho."

"Nemnoho."

"Chtěl bych podotknout, že bělásků je vícero a jistě nejde jen o jednoho."

"Nechci se vás dotknout, ale vím, co vidím."

"Nechme tedy toto téma již více netknutým."

"Vidíte ty rukavice?"

"Co prosím?"

"Rukavice. Bílé."

"Žádné nevidím. Kde by tak měly být?"

"No přece tady."

"Ne, opravdu žádné nevidím, je mi líto."

"Už musím jít. Děkuji vám, že jsem se mohl vypovídat."

"Kam tak spěcháte? Rozhovor ještě ani pořádně nezačal..."

"Já vím, ale musím odejít. Palec ukazuje...Ještě jednou vám děkuji a mějte se co nejpěkněji."

"Pane?"

"Uctivá poklona. Nashledanou."