Delirium tremens

Tak mě zas jednou chytil záchvat psaní. Ale aby nedošlo k mýlce - nikoho tu neoslovuju....

Všechno je rozmazané. Ze světel jsou světlušky. Komíhají se, i když stojíš pevně na zemi. Nebo tomu alespoň věříš. Chvíli jsou u tebe a za chvíli zase tak daleko….Světýlko se kmitá. Ale vždyť ty stojíš!

Odněkud se ozval zvuk roztříštěného skla. Nebo to bylo hned u tebe? Ruce tě neposlouchají. Jakoby z nich vyprchal všechen život. Odvrátíš pohled od světýlek a podíváš se pod sebe. Leží tam rozbitá láhev. Marně si lámeš hlavu, kde se tu najednou vzala. I ona je rozmazaná.Asi sníš.

Je ti špatně. Ze sebe, ze všeho okolo. Ten pocit z tebe spadne u řeky. Uvolníš to ze sebe, řeka to odplaví. Při pohledu na to ale musíš znovu, zvedá se ti žaludek.

Sedíš na mokré trávě. Klepeš se zimou, ale i kvůli něčemu, co ti pořád tak úplně nedochází. Svět začíná konečně být ostřejší, ale o to mrazivější. Vzpomínáš, co tu děláš?

Díváš se, jak se světla z protějšího břehu odrážejí na hladině. A voda plyne, utíká…. Projede vlak. Ten, co ti ujel. Teď je prázdný.

Nad tebou svítí měsíc. Tedy snaží se, schovávají ho mraky. A přesto je ze všeho nejjasnější. Už víš, co tu děláš. Sebereš se a odejdeš, řeku i světla necháš za sebou. Jen ten měsíc je pořád nad tebou. A k řece se už nevracíš.