Franz Kafka - Dopisy Felici

21. 1. 1913, půl 3. odpoledne

Nejmilejší, děkuji Ti mnohokrát za Tvůj dopis. Byl jsem už bez skutečného důvodu tak smutný. Jsem přece ten nejkolísavější člověk ze všech, které znám, a kdybych Tě už nemiloval jednou pro vždy, miloval bych Tě ještě navíc proto, že se takové kolísavosti nebojíš. Příklad Tvé tety Kláry se dnes dobře hodí, takový nebo podobný jsem také. Jenomže já nejsem teta, které se něco takového může trpět. Dnes ráno před vstáváním jsem byl po velmi neklidném spánku tak smutný, že bych se byl chtěl ze samého smutku z okna nikoli vrhnout (to by bylo pro můj smutek ještě příliš plné chuti k životu), ale vylít.

Teď mám ale Tvůj dopis a udělám Ti, nejmilejší, ve spěchu návrh, abychom si už nikdy nic nevyčítali, protože jsme oba nezodpovědní. Ta vzdálenost je tak veliká, její věčné překonávání tak mučivé, člověk právě někdy poleví a nemůže se okamžitě vzpamatovat. A k tomu se ještě pojí moje ubohá povaha, která zná jen trojí : rychle se vzepnout, zhroutit se a chřadnout. Střídání těchto tří možností tvoří můj život. Ubohá, obdivuhodná nejmilejší, která se odvažuješ do takového zmatku. Patřím Ti úplně celý, to mohu říci jako výsledek přehledu, jaký o svém 30 letém životě mám.

Franz

A v podobném duchu se nesou veškeré Kafkovy dopisy určené Felici.... Sebeshazování, sebeobviňování, pesimismus.