Nad ránem

Jak je ti nad ránem?

Podivně?

Ptáci vítají nový den, přitom ten starý sotva skončil.

Cvrlikají kdesi dole pod oknem - je to daleko, ale slyšíš je jasně.

Stromy už pokáceli. Nemůžou tě šlehat větvemi do oken a budit tě.

Co tě tedy budí?

Asi sny. Zlé nebo dobré, kdo ví? Vždyť si je málokdo pamatuje.

Měsíční svit to také není. V tuhle dobu už mu dochází síla, nedokáže proniknout skrz tvá zavřená víčka až do snů. I to je pro něj daleko.

Hvězdy? Jen malé tečky na obloze.

Ležíš, zkoumáš odlesky světla na stropě. Možná by nebylo špatné něco tam nalepit nebo namalovat. Ať to není takové jednotvárné. Ať má člověk co zkoumat.

Pustíš si hudbu. Známé tóny pochmurných písní ti však na klidu nepřidávají. If only tonight we could sleep…a v tu chvíli si přeješ, aby to bylo alespoň dneska. Ale ono to není ani dneska.

Otočíš se a zíráš do zdi. Oranžové. Oranžová je přece barva optimismu. Nad ránem ovšem chybí kdekomu.

Zavřeš oči. Ponoříš se do světa kdesi vzadu, na nějž si už pomalu začínáš zvykat. Každý den je to stejné, proto si vytváříš takový ranní svět jen pro sebe.

Cvrlikají v něm ptáci a zpívá smutný hlas.

A svítí pouliční lampy.

A kručí v břiše.

Nakonec to vzdáš a vstaneš.

Čteš si; a někdy se stane, že po pár hodinách znova usneš.

Se svítící lampičkou.

A ve snu se ti ozývá krásná věta zneuznaného pisálka : "Bez tebe by mé dnešní city byly jen skořápkou citů dávných…"