Paul Verlaine

Obezřelost

Nedýchej, pojď a sednem si tu sami dva

pod velikánský strom, kam vánek umřít letí

s povzdechem šelestivým v temnolisté spleti,

již světlo bledé luny něžně objímá.

Bez hnutí, jenom v trávě bloudit očima.

Nemyslit, jenom snít. A už se nezachvěti

prchavým štěstím ani touhou po objetí,

ani když dotkne se nás křídlem soví tma.

I doufat zapomeňme! Mírná, zdrženlivá,

kéž naše duše ještě chvíli dohořívá

v tom tichu a v té klidné smrti červánků.

Utišme uprostřed té noci přání mnohá:

vždyť není dobře rušit z míru, ze spánku

přírodu, krutého a zamlklého boha.