Tady, tam ne

Ševelilo listí. Topol šeptal topolu. Mraky se dívaly a přihlížely, nic neudělaly. Na nebi s nimi pluly celé nové světy.

"Otevři mě," volal strom. Stačilo přikývnout a jít, zmizet navždy. Nikdy se nevrátit.

"Neotevřu". Všechno to neznámé tu krouží až nebezpečně blízko. Proč se tomu ještě přibližovat...

Záblesky žluté a oranžové, to jak slunce zapadalo. Oznamovalo, že dnes odchází. Taky do svého světa. To všichni odejdou? Zmizí? Přijmou nabídku?

Tak co tu ještě stojíš, běž s nimi....

"Nepůjdu".

Znovu zaševelilo listí. Topoly se smály. Má to ale zatracené štěstí!

Na zemi se sedí hezky. Sedí se tu hezky třeba napořád. Jen je trochu zima, teď, když nás slunce opustilo.

"Chyť se," zavolala hvězda. Stačilo vztáhnout ruku a vše by se změnilo. Odejít, odejít...

"Nechci". Topoly překvapeně zašeptaly. Propásnout takovou šanci!

Zem už byla moc studená. U rybníka je taky hezky. Na vodní hladině se odráží stříbro, stříbro z měsíce.

"Tak tedy nejdeš?"

"Ne, nepůjdu."

"A víš to jistě?"

Vodní hladina se rozčeřila, když na ni zprudka dopadl oblázek. Stříbro se zachvělo.

"Ano."

Tohle není napodobenina. Skutečný svět. Trochu proměnlivý, ale skutečný, žádný odraz. Tak proč tu nezůstat?