Na zemi ležím, na zemi žiji, pod zemí skončím

Ležela na studené zemi a poslouchala, jak kape voda. Jak kape blízko jejího bezvládného těla, pokud nekape přímo na něj. To nevěděla, jen poslouchala a slyšela.

Paní Svobodná byla zase v lihu.

Už si nepamatovala, jak se sem dostala. Možná ji sem někdo odtáhl nebo zavedl...Paměť oblouzněná alkoholem se těžko přemlouvá k aktivitě. Zkusila se zvednout, ale nohy ji neposlouchaly. Odmítaly spolupracovat.

"Hej! Je tu někdo?" pokusila se. "Můžete mi někdo pomoci?"

Její hlas se odrážel od studených stěn a mohla se tak slyšet ještě alespoň třikrát. Nikdo jiný ji ale nezaslechl. Byla tu sama.

Zase upadla do deliria. Zdálo se jí, že po zdech přecházejí černé stíny a blíží se a blí...blíží se. A voda KAP KAP kape a strašně křičí, až to trhá uši. Zastavte někdo ten hluk... a teď tu zase stála malá Amélie a chechtala se na celé kolo. Není ona mrtvá?

Usnula. Znova. Když se probudila, měla šaty celé zmáčené a tělo studené, jak ležela v louži, která se pořád zvětšovala. Už se dokázala zvednout, spánek ji téměř zbavil alkoholového opojení. Posadila se a opřela zády ke zdi. Každý kamínek ji tlačil do zad, voda teď kapala přímo na bosé nohy a v matném šeru neviděla nic. Jen pruh světla mířící k východu.

Seděla tam a zírala do louže. Co se to děje? Teď, ty poslední týdny... Všechno je jinak. Od smrti Amélie je všechno jinak. Jako by nám došla síla. Všem. Hledáme souvislosti, hledáme důvody, ale sami ztrácíme chuť. Raduje se někdo? Pozvěte šašky a komedianty a dejte nám víno, my se ale radovat nebudem. Je to jako mor, bere si všechno. Hlavně vzpomínky na dřívejší doby. Známe jen TEĎ a TADY a zkoumáme nedávné hrůzy. Vzpomínky jako by vyprchaly. Zacinkejte rolničkou, ať se válíme smíchy! Ona ale zní spíš jako umíráček. Už nám zvoní, už nám zvoní...

Vstala a došla k východu. Nadechla se. Žádná plíseň, žádná voda. Teď by měla jít. A říct jim to. Že to, co se děje, v pořádku není.

Může za to Amélie?

Už nám zvoní...už nám zvoní....