Nick Cave - A oslice uzřela anděla

Hodně divná. Depresivní a temná. Ale taky skvělá. Tak by se dalo v kostce vypovědět, jaká ta kniha (dle mého názoru:)) je. Jenže se mnou to není tak jednoduché:)

Knihu And the Ass Saw the Angel, v češtině A oslice uzřela anděla, napsal Nick Cave v osmdesátých letech minulého století. Jak praví kniha a doslov Nickova přítele, v té době byl na dně a drogová závislost u něj jen bujela. Byl prý schopen celé dny zfetovaný psát ve svém bytě a nedělat nic jiného. Kniha ho pohltila.

A vás pohltí také.

To, že ne každá pasáž knihy byla psána při plném vědomí, poznáte hned po pár prvních kapitolách. Ale o žádných drogách se tu nepíše, to ne. Z každého odstavce ale cítíte neuvěřitelnou bolest, peklo, konec... Nick si to nevychutnává. Nevyžívá se v utrpení. Bolí to i jeho. Ale je až děsivé, s jakou detailností je schopen všechno vylíčit.

Děj vypráví němý Euchrid Eucrow. Sledujeme jeho cestu životem, plnou bahna a krve a-pardon-sraček. Svůj život nám poodhaluje těsně před svou smrtí, kdy se pomalu noří do bažiny a blíží se k němu pánbíčkáři, kteří ho pak zapálí. Líčí, jak si pamatuje na dobu těsně po porodu, kdy se snažil dovolat svého staršího dvojčete - bratříčka - a vyťukával mu znamení na zeď bedny, jež představovala kolíbku. Ale nikdo se mu neozýval. Jak jeho otec nesl balík zabalený v prostěradlu, aby ho zakopal na zahradě. Jeho bráška zemřel. Jak chtěl křičet a plakat, ale nemohl - tak zjistil, že je němý. Jak jeho permanentně ožralá matka pomalu ani nevěděla, že nějaké dítě má.

Vyrůstal vlastně sám, spíše jako zvíře než jako člověk. Vypráví nám o všech svých tajných schovávačkách, o lásce ke Cosey Mo - mrtvé prostitutce, o své fetišistické svatyni kdesi v bažině, kam si ukládal vlasy a voňavky a nehty a dopisy... o taťkově zálibě v mučení zvířat, kdy je polomrtvé z jeho železných pastí házel do obrovské cisterny a pozoroval je, jak umírají...o nenávisti vůči matce, jíž přezdíval Její Kurevstvo, o vraždě Cosey Mo i jeho matky, o ukulitech - posedlých pánbíčkářích, kteří nakonec zabijí jeho, o svých trápeních s ostatními lidmi kvůli svému handicapu, o Beth, děvčeti, jež znamenalo spásu i prokletí města, o roky trvajících deštích, které zvěstovaly peklo, o "mrtvočasech" - dobách, kdy o sobě nevěděl a na nic si nepamatoval (a kdy zabil svého otce a své zvířectvo)... o tom, jak Beth zabil, jak sám zaživa umíral....

Je to hodně drsná kniha. Nic pro slabé žaludky a povahy. Zkaženost, nenávist a slzy prostupují celým příběhem, až je vám z toho ouzko. Nedostanete chvíli odpočinku, žádné odlehčení. Jenom pořádná dávka pesimismu a mrazivé skutečnosti. Cave používá hodně volný a ostrý jazyk (občas plný vulgarismů) a kombinuje ho s poetickým, až biblickým jazykem v pasážích jiných. Není až tak jednoduché se v tom vyznat, ale rozhodně se nebudete chtít odtrhnout. V tomhle směru všechna čest překladateli:)

Zvláštní kniha. Jsou jen tři knížky, které mě dostaly takovým způsobem, že bych je prožívala i jinak než jen jako listy pro pobavení. Že by se mi o nich zdálo. Že bych putovala do stejných krajin. Strange, Kafka na pobřeží a Oslice.

Pokud tedy máte chuť svůj nehynoucí optimismus na dlouhou dobu zakopat hluboko do země, tahle knížka je dobrou volbou. S ní se vám to vydaří možná i nad plán. Je to peklo vtěsnané na necelých třista stran.

A ještě ukázka na závěr - pro představu.....

Při tom prvním, velikým, marným a vlastně zlověstným boji se mi ovšem povedlo uvolnit ruku a jedním prstem, co nebyl větší než červ, 'sem na stěnu bedýnky vyklepal zprávu složenou z důmyslnýho systému poklepů, pofuků a pomlk, co 'sme si je s bráchou vymysleli, když 'sme se tak vznášeli v bublajícím a ševelícím lůně.

Nezapomeň-na-bráchu-Odpověz

Jenomže brácha nic. Vyklepal 'sem to podruhý a přidal na konec prosím, ale zase to k ničemu nevedlo. Prosím. Nenechal 'sem se tím odradit a vylíčil 'sem mu, jak ten život vypadá, a zeptal se ho, jesli tou smrtí náhodou nezískal nějaký zvláštní schopnosti. To už 'sem signalizoval naléhavě a přerývaně. Moje nesmyslný klepání znělo dutě a osaměle a zůstávalo viset bez odpovědi nad mou bedýnkou.

Život-je-zlej-je-to-peklo-můžeš-lítat-pek-peklo-pomoc

Nakonec 'sem se ovládnul a s otlučeným prstem a s brekem 'sem na stěnu svý bedýnky vyklepal poslední vzkaz.

…

U stropu přímo nad mou postýlkou visela holá žárovka. Teple, jasně a hypnoticky pulzovala a já ležel na zádech a s rostoucí nelibostí 'sem sledoval, jak se kolem toho bzučícího středu zájmu vochomejtá pořád víc a víc nočního hmyzu. Bezmocně 'sem se koukal, jak se asi tak každou minutu nějakej rozdováděnej mol, moucha nebo komár srazil se smrtící žárovkou a spálil si křidýlka a všechny ty svý tenoulinký údy na popel. Jeho zoufalá snaha tak končila dlouhým pádem, většinou rovnou do bedýnky, kde 'sem ležel já. Za chvíli 'sem měl postýlku plnou beznohýho a bezkřídlýho hmyzu, kterej umíral strašlivou smrtí, a já měl jeho agónii v celý svý hrůze přímo před očima, viděl 'sem, jak se blíží konec, jak z nich vyprchává život a jak zůstávaj ležet studený a mrtvý.

Tehdá 'sem pochopil, proč je můj oplakávanej bratříček tak zaraženej. Už v něm nebyl žádnej život. Akorát Smrt.

....

Postavila petrolejku na obrubeň. Potom přivázala jeden konec provazu, který si přinesla, k hlavní hřídeli rumpálu, a na druhém uvázala smyčku. Svlékla se. Za potlesku lijáku odříkala poslední modlitbu; ruce jí přitom poletovaly jako bílé plameny. Černé provazce deště se jí rozstřikovaly na bledých pažích, drobných ňadrech i neplodném břiše a po těle se jí rozlézala spleť temných žilek jako klubko zmítajících se hadů. Z kapsy odhozené noční košile vytáhla igelitový pytlík s dopisem na rozloučenou, který upevnila mezi dvě kamenné desky obrubně, na níž pak vystoupila. Zvedla oprátku, navlékla si ji přes hlavu a utáhla si provaz kolem krku.

Trochu se zapotácela a pod tou zauzlovanou masou, která jí groteskně spočívala na pravém rameni, na okamžik zaváhala a pak se vrhla nahá do temnoty pod sebou.

…

Pekař Wiggam a doktor Morrow vylovili ze studně šílenou ženu, nahou až na několik pijavic nacucaných na tloušťku několika palců. Pod oprátkou vytékala z odřeniny narůžovělá voda. Jemné ručky měla odřené do krve od drsného provazu, jehož se celou jarní noc držela, když plavala v téměř přetékající studně; její "poslední skok" byl dlouhý necelé dvě stopy.