Norské dřevo - ukázka

Rozhovor v sanatoriu:

" Stává se to Naoko často?" zeptal jsem se.

"Občas ano", řekla Reiko a zase se zadívala na svou ruku, tentokrát na levou. "Občas to na ni přijde. Začne být rozčilená, rozpláče se. Ale to je dobře. Dá tak aspoň svým citům průchod. Mnohem horší by bylo, kdyby to neudělala. To se pak emoce postupně hromadí uvnitř a tam pomalu tvrdnou na kámen, až nakonec odumřou. A to je potom setsakra problém."

"Neřekl jsem Naoko něco, co jsem neměl?"

"Ne, to je úplně v pořádku. Takové starosti si rozhodně nedělej. Jen buď hezky upřímný. To je nejlepší. I když se třeba navzájem raníte, nebo se jeden z vás urazí, z dlouhodobější perspektivy je to nejlepší řešení. Jestli chceš, aby se Naoko opravdu uzdravila, nic jiného ti nezbývá."

----------

"Až do svatební noci jsem byla panna. Do pětadvaceti let. Tomu by nikdo neuvěřil."

Reiko si vzdychla a zase zvedla míč.

"Říkala jsem si, že s tímhle člověkem jsem v bezpečí. Že dokud ho mám při sobě, nic zlého mě nemůže potkat. Při poruchách, jako jsou ty naše, je ze všeho nejdůležitější, aby člověk měl pocit jistoty a bezpečí. Abys zkrátka vědel, že někomu můžeš úplně věřit a spolehnout se na něj, že pokud ti bude jen trochu nedobře, hned si toho všimne a pozorně a trpělivě tě podrží, znovu utáhne to něco, co ti začalo povolovat v hlavě a rozmotá, co se začalo zamotávat. Když máme takovou jistotu, nemoc na nás nemůže. Dokud ta jistota je, nemůže to zase udělat bum! Byla jsem opravdu moc šťastná. Radovala jsem se, jak je život krásný. Připadalo mi, že mě někdo vytáhl z ledového, rozbouřeného moře a uložil do postýlky."