Puštík a nemocný strom

" Dám vám otázku : může někdo, kdo sám sebe nenávidí, někoho jiného milovat?"

- Erasmus Rotterdamský - Chvála bláznovství, 1511

- Dám vám odpověď : může.

---------

" Chceme letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale právě proto, že je to obtížné."

John F. Kennedy - Muž na Měsíci, 1961

---------

Jednou si puštík řekl, že se porozhlédne, jak to vypadá jinde. Jeho starý strom, který obýval - alespoň jak si to pamatoval - odjakživa a který - taktéž snad od počátku věků - stínil okna ve druhém patře secesního domu, mu již začínal být těsný. Znal to tu. Znal to až moc dobře. Věděl, kde je jaký suk, kde strom pláče, kdy mu opadá listí, kdy je nemocný, kdy jsou v něm nezvaní hosté. Myslel si, že už ho tu nic nového nečeká. Obzvlášť, když se mu v posledním měsíci do jeho úkrytu nastěhovalo těch nechtěných společníků moc. Překáželi. Nebo možná on překážel jim. Nechtěl je tam. To radši opustí i svůj milovaný strom - copak v něm může zůstat, když už je tolik nemocný?

A právě proto se rozhodl zjistit, jak to vypadá jinde. Třeba najde nový a zdravý strom. Zde už jej nic nedrželo...

Rozlétl se nejprve k domu. Věděl, koho tam vždy najde. Všechny tváře mu byly důvěrně známé. Některé vídával často, když chodily k jeho stromu si s ním trochu popovídat o svých problémech. Puštík o nich nikde nic povídat nebude. Vždy jen koukal a poslouchal a rozumněl, přestože nic říct nemohl.

Ano, budou mu chybět. Zvykl si na ně. Má je rád. ale teď už musí letět dál. Musí hledat.

Roztáhl křídla a zamířil k lesu. Nebe se mračilo. Ocelová oblaka věštila pohromu. Bude to hrozná bouřka....

Les, jeho oblíbený les. Létal sem často, nikdy ho ale nenapadlo tu zůstávat. Měl rád zdejší stromy. Věděl, že tu není sám. A přesto se vždy vracel do zahrady. Tentokrát ale ne.

Jenže dnes je les jiný. Proč jen se mu zdá, že je šedý? Ne, šedý ne. Spíš docela černobílý. Letí pod hradbou stromů a nerozhlíží se. Překvapuje ho to tu. Stromy se na něj dívají a říkají - prosí - ať si vybere právě je. A puštík si může vybrat. Stromů je tu spoustu. Jenže dneska jsou černé. A bílé. A on chce barevný strom. Veselý strom. Hledá a hledá... Ale žádný z těch lesních krasavců nemá to, co potřebuje. I když moc dobře ví - až příliš dobře to ví - že jeho strom má moc chyb, spousty a spousty chyb, kvůli kterým měl odletět hned, jak paní zima opustila tento kraj, u těchto stromů je najednou nechce přijmout. Nelíbí se mu, když mají rozpraskanou kůru, jsou nepřátelské nebo mají nemocné listí.

Náročný puštík. Možná trochu barvoslepý.

Odletí z lesa znovu snít.

Na louku, tam je také pár stromů.

Je tam krásně. Zlatavá tráva a svoboda. Hlavně svoboda!! To je to, co mu chybělo. Jeho starý strom už žačínal být těsný. Stahoval své útroby a pohlcoval sám sebe zároveň s tím, jak jej pomalu červi rožežírali zevnitř.

Rozlétl se šťastně nad loukou. Roztáhl křídla a kroužil od remízku k remízku. Jak krásné najednou bylo zlověstné nebe nad hlavou! A mračna se stahovala stále hrozivěji. Kdesi zahřmělo.

Puštík zalétl do blízkého remízku. Sedl si na větev vzrostlého dubu a začal si s ním povídat. Dub byl jeho zájmem polichocen a už už viděl puštíka, jak tu sním zůstane. Začal mu vyprávět o všech ctnostech takového statného stromu jako je on a o strastech žití ve ztrouchnivělém kusu dřeva prolezlého červy.

A puštíkovi se zalíbil dub. Krásně se poslouchalo vrzání jeho větví a šumění listí kdesi nahoře, málem až u nebeské klenby! Jak krásný je dub! Jak mohl tak dlouho přežívat, když tady mohl žít?

V tu chvíli kdesi zablesklo. A rána jako hrom. Doslova. A vzduch pročistila vůně vody a nebe opět rozpáral světelný pařát a opět hrom a opět světlo a opět hrom... a voda byla tady. Proudy vody. Těžké kapky smáčely pírka a nepříjemně bubnovaly kolem. Bum, bum, bum...

Chtěl se schovat. U jeho nového přítele. Ten jen ale stáhl větve k sobě a snažil se ukrýt před nepříjemným deštěm.

"Dube, prosímtě, schováš mne? Je mi zima..."

Dub ale jen zatahoval větve stále blíže k sobě.

"Dube... říkal jsi, že mne vždycky schováš..."

Dub už jej ale neposlouchal.

Puštík najednou zůstal sám. Úplně sám. A co jeho strom? Vždyť už se s ním málem rozloučil... Jeho strom? Co když do něj uhodí blesk?? Co když už ho niky nespatří?

Rozlétl se k němu. Domů. Ať třeba naposledy - ale přece. Bouřka najednou jako by neexistovala. Blesky šlehaly hned tady, hned támhle, hřmělo, až z toho hlava duněla a vítr snad chtěl zabránit v puštíkově návratu.

Konečně tu byly zdi domu. Zvuk zavírajících se okenic a zápach spáleného dřeva...

Puštík se posadil na zčernalý doutnající pahýl, který kdysi byl rukou jeho stromu. Rukou, která ho tolikrát schovala a držela. I jeho rukou. A teď tu nebyla.

"Vyhnal jsem je." Strom poprvé promluvil.

"Vyhnal jsem je všechny. Neměli tu co pohledávat. Moc dlouho jsem sbíral síly k tomu je odehnat. Možná až příliš dlouho, jak se zdá. Trvalo mi to, ale už se nevrátí."

Strom promluvil...

"A ten déšť? Tys je vyhnal teď, během téhle spouště?" divil se puštík.

"Přišla ta správná pohroma. Hrozba. A jsou pryč. Už nejsou ani v tvém úkrytu - můžes se tam vrátit, pokud ještě budeš chtít. Schovat se."

Puštík si zalezl, celý udivený, promáčený a zmrzlý, do vykotlané dutiny stromu a schoval se.

A čekal se stromem, dokud se nevyléčil úplně. Je to jeho strom a musí se přece starat, aby mu neumřel.

A ač je to zvláštní, zdálo se, že dub se v tom lijáku na chvilku usmál.