Haruki Murakami - Norské dřevo

Takže tu zase máme výlet do mysli génia Murakamiho, tentokrát v podobě knihy Norské dřevo (Norwegian wood) pojmenované podle písničky od Beatles, kterou má v oblibě jedna z hlavních postav příběhu - Naoko.

Murakami asi neumí psát pozitivní věci. První jeho kniha, k níž jsem se dostala - Kafka na pobřeží - byla dost ponurá a jakoby se vznášela v mlžném oparu. Norské dřevo je svým způsobem smutnější, ale alespoň se do vás depka dávkuje na pouhých 300 stránkách. Víc by asi nešlo unést.

A o čem to tedy je? Murakamiho čtenáři prý byli trochu zklamaní, že přišel jen s "milostným románem". Tohle ale není žádná slaďárna, sladkobolné citové výlevy plné teatrálních proslovů byste hledali marně. Milostné dvojice (vlastně spíše trojice) zažívají opravdu zvláštní vztahy. Styčným bodem všech je však student Tóru Watanabe, který sám o sobě nemá příliš jasno. Děj se odehrává v letech 1969 a 1970. Tóru vypráví o svém životě a lidech, kteří jím prošli.

Japonské prostředí, láska, smrt, studentský život a sex vždy a všude - tak by se dal obsah knihy shrnout do jediné věty. Příběh sledujeme od chvíle, kdy Tóruův nejlepší (a jediný) přítel Kizuki spáchal sebevraždu. Chodil s krásnou Naoko snad od vždycky a pokaždé Tóra zvali na "rande" ve třech. S Naoko se Tóru nikdy zvlášť nepřátelil; po tom, co se Kizuki zabil, se to ale mělo změnit. Ti dva se začali lépe poznávat, rozvinutí jejich vztahu však stále bránila Kizukiho tragédie. Dvě neuvěřitelně zvláštní osoby. Naoko jakožto éterická, křehká, tragická a těžko uchopitelná postava a Tóru jako její opora. Vytvořili si k sobě pevný vztah, ne snad lásku v pravém slova smyslu, rozhodně ale bez sebe nedovedli být. Až jednou musela Naoko do sanatoria pro psychicky nemocné, vyrovnat se se smrtí Kizukiho a sama se sebou. Tóru si mezitím užíval studentského života a nespoutaného sexu, nikdy ovšem nezapomněl Naoko do sanatoria psát dopisy. Pravdivé; o tom, že se o ni postará a že by jednou mohli být spolu. Cítil vůči ní zodpovědnost a povinnost se o ni starat. Pomoci ji se vyléčit. Dvakrát za ní do sanatoria přijel - přičemž se seznámil s postarší učitelkou hudby Reiko, ze které se po letech v sanatoriu stala jedna z pomocnic. Zároveň také na přednáškách ve škole potkává praštěnou Midori a začíná si na ni zvykat.

Zamiluje se. Ví ale dobře, že slíbil, že se o Naoko postará a pomáhal jí. O Midori jí tedy nic neřekl. Až jednou mu přišel dopis od Reiko - Naoko se v lese oběsila, stejně jako kdysi její sestra.

Každá z osob se tu určitým způsobem s něčím vyrovnává, povětšinou bohužel se smrtí. Naoko se smrtí Kizukiho a své sestry, Midori se smrtí rodičů, Reiko se svou orientací a psychickou poruchou, Tóru nakonec se smrtí Naoko.

Pro Tóra je ztráta Naoko neuvěřitelně bolestivá. Měsíc se v melancholii potuluje po zemi a neustále na ni myslí. Jak sám říkal - se smrtí Kizukiho odešel z Naoko kus její duše; se smrtí Naoko odešel kus jeho. Z letargie ho vytrhne až Reiko, která za ním přijede. Vyspí se spolu - a vidí se naposled. Když Reiko odjíždí, zvedá Tóru sluchátko a volá Midori. Teď už má jasno. Začne znova. S Midori. Jen a jen s ní, tak jak to vždycky chtěl.....

"To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je."

A co asi dělají mravenci, když venku prší?