Lezu, lezeš, lezeme

Tak už i mě to pohltilo:) Doteď nadšení z dalšího typu přirozeného, ale potlačovaného pohybu drželo jen Péťu, ale dnešek byl tak trochu krokem kupředu. Neplánovaná koupě lezeček to zpečetila a můj sen lézt (ke kterému jsem se sice dokopávala hodně dlouho a nakonec jsem se ho chtěla vzdát) se začal stávat skutečností.

Až dneska jsem totiž překonala jeden ze svých strachů, které mi blokují svobodné lezení - strach z přehmatávání a visení jen na jedné ruce. A také důvěra v kvalitní vybavení:) A začalo také odhodlání, že klidně zůstanu napořád jen an umělých stěnách (strach z výšek...), ale dokud je neslezu pořádně a po barvách, budu pilovat a pilovat:) A taky alespoň získám trochu síly..O:)Ruce mě bolí ještě teď...taky se mi pěkně klepaly - jak bude asi vidět na fotkách z mobilu:)

A taky mě potěšila muzika (Rock zone!!:)) a přístup personálu - žádný vykání a neosobnost, prostě Čuz čuz a Ahoj:) A Kofola - no když ji miluješ, není co řešit:)

Opičák na boulderu:-D jediný místo, kde ho můžu fotit, aniž by spadl - boulder nepotřebuje jištění:) Proto je ideální pro mě - nemusím se bát výšek a pádu, spadnu do duchny:)

Takže: vzhůru nahoru, ani žuch dolů!:D

A ještě dvě fotky na závěr:)