6. Bienále mladého umění + Bruselský sen

Kdo nepoznal paní profesorku Dytrtovou z UJEPU, těžko mi bude věřit, že exkurzní výlet do Prahy s estetickým seminářem může být intelektuálně náročnější než dvouhodinovka matiky nebo bichle o metafyzice:) Ona vás totiž donutí přemýšlet, nejen projít místností plnou děl a dílek a zběžně je všechny ohodnotit stylem líbí /nelíbí. Filozofické debaty a rozmluvy jsou rozhodně dosti náročné:)

Ale teď už k samotné exkurzi:

Služebně staršími spolužáky jsme byli upozorněni, že bychom měli disponovat buď dobrou orientací v Praze, nebo rychlýma nohama. Těžko bychom si mohli představit, co to znamená:-D To, že budeme sotva stíhat, jsme čekali, ale že se nám paní Dytrtová ztratí už v metru, to asi nečekal nikdo:-D zkrátka, byl to fofr! Na Můstku jsme se už ale sešli hezky všichni a snažili se držet pruhované sukně, kterou naše paní profesorka díkybohu měla ten den na sobě:) Občas se sem tam vynořila kličkující v davu, abychom za ní opět vláli a dělali atrkaci turistům. Během krátkých zastávek věnovaných popisům architektonické tváře Prahy jsme pili, jedli a oddechovali. A tohle opravdu není nadsázka:-D!

Jako první nás v Domě u Zvonu čekalo 6. Bienále mladého umění. Tentokrát zde nevystavovali umělci noví, ale známí z předešlého ročníku výstavy. Nechyběl ani můj oblíbenec Josef Bolf - ten se zde prezentoval svým dílkem Obývací pokoj. Jde o krátký loutkový film s kouzelnou a ponurou atmosférou, kde na vás nečíhá jen zafáčovaná a zkrvavená jelení hlava... Problémy s komunikací totiž neměli jen ti dva lidové tam....

Dalším dílem, které mě zaujalo, byl osobitý náhled na problém odcizení se v dnešní době Kateřiny Šedé. Zpracovala téma plotů mezi lidmi a do nápadité akce zapojila své sousedy. Každý z nich probourával ploty, které předtím postavil a odstraňoval zábrany, které mu bránily v komunikaci s ostatními.

A ještě jedno dílo by bylo dobré zmínit. Autora neznám, ať mi laskavě odpustí:)

Velká bíle nasvícená stěna, jenž dělá podklad pro negativy. Ty visí v dlouhých řadách. Na nich je v různých pozicích vyfocen (zřejmě)autor, který požádal svou přítelkyni, aby mu začernila barvou místa na těle, na která si nevidí. Díváte-li se z dálky, vidíte malé kousky tvořící jeden pruh. Postavíte-li se do bezporstřední blízkosti k negativům, ten který obrázek vás zcela pohltí.

Cestoudo Národní knihovny jsme ještě stihli bleskovou "revizi" památných budov Prahy a doslova průlet jejich historií. A pak už nás čekala výstava Bruselský sen, věnovaná Expu 58 a životnímu stylu 50. let. Pěkně barevné, opatřené zajímavými a snadno pochopitelnými texty a vysvětlivkami. Několik dobových filmů ("Naše děvčata by roztančila i Atomium!" - třeba takové komentáře v těchto dokumentech, prosím pěkně, zazněly:-D hrůzná doba!!), "retrospektivy", vzpomínky účastníků, samotné exponáty, fotografie, členění podle pavilonů a okruhů zájmu.... A taky posezení u filmu se samotným panem O. Vávrou:)

A jak se to slintalo nad puntíkatými šatičkami, telefony s točícími ciferníky nebo klasickým skútrem od Mototechny...sladká léta padesátá - tedy pokud jste měli to štěstí a žili mimo sovětský blok:-D Ale jak to řekl jeden z umělců a účastníků Expa (jméno jsem zapomněla, stydím se:)) ve výše zmíněném filmu: Expo bylo konečně krokem vpřed. I když jsme tu měli totáč, dokázali jsme zvítězit na takové akci a konečně držet krok s dobou. Do té doby jsme měli nábytek po babičkách (a prababičkách?:)), teď jsme žili v současnosti.

A tak to má být. K čemu stavět pravoúhlé budovy klasických stylů nebo domy podle katalogů? Proč pít z pravidelně kulatých skleniček?

A proč prostě nepřijmout tvář doby tak, jak je?