Haruki Murakami (potřetí) - Na jih od hranic, na západ od slunce

Haruki Murakami potřetí. Tentokrát s asi nejsmutnějším dílem, milostným příběhem.

Vypravěčem je Hadžime, muž se slibně rozjetou kariérou a spokojenou rodinou.

Jeho příběh se začíná odvíjet již v dětství, kdy trpí tím, že je jedináček. Automaticky je tak za toho divného a vyřazeného z kolektivu. Tehdy to zkrátka tak chodilo...

Je mu přibližně 12 let, když se seznámí s Šimamoto, kulhající dívkou, která je také jedináček. A tak se lidí straní společně:) Poslouchají spolu nahrávky na deskách, povídají si, chodí spolu ze školy. Ale oběma je pouhých dvanáct let a jak moc si v tomhle věku může člověk uvědomovat, co zrovna prožívá? Rozumněli si; až moc na to, jak byli mladí. Když se pak jednou vzali za ruku, měli pouze zvláštní pocit sounáležitosti, ale dá se už mluvit o lásce?

A pak se již neviděli. Hadžime se odstěhoval, přišla střední škola a noví známí. Hadžime si našel dívku, ale jelikož mu dlouhou dobu nechtěla dát to, co 17 letý kluk potřebuje, kompenzoval si to u její sestřenice. Neměl ji rád, jen mu něco scházelo. A tak o svou dívku brzy přišel. A pak už se také neviděli.

Celou tu dobu však myslel na Šimamoto. Přemýšlel, co se s ní asi tak stalo, kde může být a zda se ještě někdy potkají. Moc mu chyběla; jak sám tvrdí, byla jediným člověkem, se kterým mohl a chtěl mluvit a kterého potřeboval. A i když mu tehdy bylo pouhých 12, vryla se mu do paměti takovým způsobem, že ji miloval.

Hadžime třicátník, který si otevřel dva prosperující jazzové bary, má rád svou ženu a své malé dcery. Na první pohled idyla - a Hadžime je v podstatě šťastný muž. Přesto mu ale chybí takové to cosi... štěstí, které ale není takové, jaké se zdá být. Něco chybí. Šimamoto?

A Hadžime, který jednoho dne ve svém baru opět potká milovanou Šimamoto. Je z ní krásná žena, jež se zbavila svého kulhajícího defektu. Krásná žena plná tajemství a otázek, na něž se v celém příběhu nedočkáme odpovědí. A Hadžimeho to vše spaluje....

Šimomato se objevuje jen občas, většinou za jemného deště v noci. Přichází, aby zase odešla. Miluje, aby miloval Hadžime. Hadžime nalézá a zase ztrácí. Komplikovaný vztah, který nepotřeboval slov.

V okamžiku, kdy se výlet k řece změní téměř v tragédii a láska málem skončí smrtí, se dostávají do bodu, odkud už není návratu.

Hadžimeho ubíjí pocit, že má svou ženu pouze rád. Šimamoto miluje. Nemůže myslet na nic jiného, proto se z něj stává workoholik a pravidelný plavec, aby celou svou podstatu zaměřil pouze na určité věci. Ne na ni.

Hadžimeho žena to ví. Zeptala se jej, jestli si našel někoho jiného a jestli ji chce opustit. Hadžime by jí rád vše vysvětlil. Jeho žena jakožto silná osobnost, na které se nesmí nic poznat, ho pouze žádá o to, aby ji řekl, zda s ní chce zůstat nebo odejít se Šimamoto. A Hadžime tráví noci beze spánku a přehrává si celý svůj dosavadní život....

Pak přichází noc, tajemná, plná šílenství. Šimamoto nezná žádné střední cesty. Buď anebo. Celý, nebo vůbec. A Hadžime se pro ni vzdá všeho. Řekne jí, že tedy volí cestu s ní. Vše vypadá téměř idylicky, těžké bude jen vyrovnat se se ztrátou rodiny. Tajemná noc...tajemná.

Ráno tu ale Šimamoto není. Není a nebude - a už se nikdy neobjeví. Hadžime se pro ni vzdal všeho. Ale není tu. Proč? Nedozvíte se. Na jednu stranu je škoda, že o Šimamoto nevíme nic, pouze to, že měla malé děťátko, které umřelo a jeho popel jela s Hadžimem vhodit do řeky. Nic víc. Na druhou stranu je to snad dobře. To ej klasický japonský styl. A podněcuje fantazii.

Hadžime se vrátí k rodině a zůstane s ženou. O oné zvláštní noci jí nic neřekne a časem se vnitřně smíří s tím, co se stalo. A nakonec se mu podaří Šimamoto dostat do pouhého podvědomí.

Smutný příběh o nalézání a ztrácení, o návratech a tajemstvích. O smíření. Žádná slaďárna. Zkrátka Murakami a nejniternější emoce a problémy. Drtírna červené knihovny a klasických příběhů o lásce.

"...Měla jsem ti aspoň dát nějakou zprávu. Jenže víš, já jsem chtěla, aby některé věci prostě zůstaly tak, jak jsou. Aby se zachovaly celé a neporušené.Takže, buďto sem můžu přijít, nebo to nejde. Když přijdu, tak mě tu prostě máš. A když tu nejsem, no - jsem prostě jinde."

" A nějaká zlatá střední cesta?"

"Bohužel," zavrtěla hlavou Šimamoto. " Takové věci neexistují. Protože neexistuje ani žádný střed."

"No jo, bez toho se žádná střední cesta nejspíš neobejde."

"Přesně tak. Kde není žádný střed, nejsou ani střední cesty."

"Stejně jako nejsou psí boudy tam, kde nemají psy?"

"Jo, stejně jako nejsou psí boudy bez psů," řekla Šimamoto.

"Máš vážně zvláštní smysl pro humor."