Vzbuďte mne, až skončí září...nebo radši únor.

Byl to dřevěný dům. A také kamenný, ale jen tam, kde to bylo nutné, aby se nezřítil. Ta věčná vlhkost....Těžko říct, zda to bylo právě norské dřevo, nebo nějaké jiné, ovšem taktéž skandinávské stromoví.Bylo to snad neutěšenými podmínkami severu, že působilo tak smutně a osaměle? Viděli jste už někdy takové dřevo? Takové, které je smutné? Právě z takového byl postaven tento dům. A právě takové rostlo všude kolem.

A voda šplíchala a nikomu nedocházelo, proč tomu tak je. Slaná mořská voda, která všude zanechává bílé vykrystalizované mapy, své stopy.

Rybářská loďka se houpala na vlnkách, úplně sama. Kam zmizel rybář? Proč v ní nesedí? Však už nastal úsvit, měl by vyrazit, dokud je moře přívětivé a něco ze sebe vydá...

Snad už i rybáři došla síla. Vždyť tu čekává zbytečně. Jeho zátoka je prázdná a prázdná také ještě dlouho bude, dokud se nestane zázrak a nesešle mu hejna ryb. Nemá cenu čekat na nový den, až zase vysvitne slunce a ohřeje mrazivý vzduch.

Denně vyjížděl rybář na moře s vidinou změny. Co když zrovna dnes přece jen? Co když se zrovna dnes zadaří? A občas se skutečně zadařilo. Celý den svítilo pak slunce a rybář se šťasten vracel domů. Však i ta jedna rybka může znamenat mnohé...třeba i předzvěst změny.

Dnes však v loďce nikdo nesedí. Čeká tam na svého rybáře, aby jej zavezla pryč od bídy, kterou prožívá. Odplouvá, aby rybář mohl strávit den sněním, sněním o lepších časech, které už přeci musí brzo přijít...

Dnes už mu došla síla.

Racci kroužili nad vodou a tropili hrozný hluk. Rybářka vyšla před dům. Mlha již ustoupila narůžovělému nádechu úsvitu a vše nasvědčovalo tomu, že bude hezký den. Rybářka se usmála a vrátila se do domu.

V krbu se kouřilo z provlhlého dřeva. Další strom padl. Rybářka chytila zkroušeného a zbídačeného rybáře za ruku a přiměla jej, aby vstal a následoval ji.

Odvedla jej před dům. Rybář se rozhlédl a lehce se pousmál. A přestože už bylo pozdě na to vyjíždět na ryby, usedl do loďky a vydal se k obzoru.

Je krásný den.

Rybářka se za ním s úsměvem dívala. Tak přeci ještě neztratil naději... Dnes se blýská na lepší časy - a konečně začal věřit i její muž... Teď už to bude dobré. Přichází jaro.

Jen to skandinávské dřevo se pořád tak smutně kroutí. Na něj tak rychlé změny neplatí. Jaro jej nevyléčí, musí se počkat do léta.

Vydrží však tyto samorosty žít až do léta?