Kameny mluví - Thórbergur Thórdarson

Zjišťuju, že se z mých stránek stává web pro islandofily:-D Až na vyjímky se teď každý článek nějakým způsobem dotýká Islandu - a to mě děsí:)

Na druhou stranu proč ne? Je to zajímavá země, která plodí neuvěřitelné množství kvalitních a originálních umělců. A Thórbergur Thórdarson byl dokonce adeptem na Nobelovu cenu za literaturu (ovšem vyfoukl mu ji krajan Laxness).

Kniha kameny mluví je mým druhým setkáním s islandskou literaturou (viz článek Andělé všehomíra - někde v archivu:)). A vzhledem k tomu, že mám doma napůjčované ještě tři další knihy, rozhodně není ani posledním....

Pro začátek je důležité vědět, že se autor narodil již roku 1889 a román byl vydán v r. 1956. Proč? Přdevším proto, že za ta léta se na Islandu mnohé změnilo. Spousta věcí přetrvává, spousta jich už aktuálních není. Přesto je to krásný snivý výlet do historie "izolovaného" Islandu.

Kniha je v podstatě životopisným vyprávěním o Thórbergurově dětství, jež strávil na jižním Islandu. Začíná ještě před svým narozením, pokračuje raným dětstvím a největší část vyprávění věnuje už dětství samotnému. Jak se žilo v "jizbách" na Oháňce či Ohradě, jakýchsi statcích; jak poznával přírodu, jak se pro něj stalo nutností mít vše změřené a časově odhadnuté, vypráví o ovcích (zvláštní kapitola je věnována tomu, jak se ovce často dostaly do skal - tzv. mrtvých míst - a jak zde potom zemřely, pokud je horolezci nedostali pryč), koních (další kapitola popisuje postupnou záhubu Thórbergurova oblíbeného koně), loukách plných skřítků, fascinaci mořem, o mokřadech, o nevysvětlitelných přízracích malého chlapce nebo jezdce na koni, o tajemném kamenu, který se zjevoval až za plného slunce po poledni... Vysvětluje nám, proč se bál chodit do staré stodoly, proč trávil spoustu času na střeše, jací skřítkové obývali okolí Oháňky.

Díky této knize pak lze snadno pochopit onu proslulou islandskou pohostinnost a další prvky islandské povahy, vztah k vlastní historii a literatuře, soužití s přírodou. Té se ostatně Thórbergur věnuje asi nejvíce. Úchvatné a magické popisy toho, co viděl. Že mu bylo líto osamocených cest, studených kamenů nebo záchodku s lampou, jenž v noci vypadal tajemně...

Je to krásná kniha určená k fantazírování a položení se do jiné sféry, nematerialistické a čímkoliv omezené.

Doporučuju:)

"Také černá kočka byla na Oháňce, když jsem začal nabývat rozumu. Jednoho dne kdosi z čista jasna kočku chytil a oběsil ji ve stáji pod statkem. Nepamatuji si proč, ale jistě ne proto, že už by byla tak stará. Nevzpomínám si už na samý akt věšení a ve skutečnosti se na kočku nepamatuji, dokud žila, ale nikdy mi nesešlo z mysli, jak tam visela mrtvá na provaze. Přikradl jsem se ke stáji a nakoukl dveřmi dovnitř. Hned vedle visí kočka na smyčce, dlouhá a hubená, a třeští na mne oči. Tento den byl jedním nejsmutnějších na Oháňce.

Za nějaký čas poté jsem se stal dokonce očitým svědkem kočičí popravy a ten zážitek patří k tomu nejošklivějšímu a nejkrutějšímu, co jsem v životě viděl. .....

Všechny tyto vzpomínky nikterak nenavazují na jiné události v mém životě. Vyvstávají jen tu a tam osamoceně jako vrcholky hor z oceánu mlhy. Je to, jako kdybych neexistoval před nimi a přestal žít, jakmille by pominuly."