Namaluj mi na záda ducha....

Vítr hraje na loutnu a stébla trávy na zelené louce tancují jedno s druhým. Veliký tunel dole pod kopcem. Možná ještě dnes se u něj budou zpívat staré smutné písničky a skřípat plesnivé dveře. A z hrníčků se bude kouřit a bude krásně vonět koláč....

A vítr zpívá. Křičíme, oba křičíme na studené kameny. Veliké balvany stojí nehybně uprostřed louky a dívají se. A my na ně křičíme. Vítr nám bere slova a odnáší je pryč. Ale my se musíme vykřičet...musíme. Studený kámen se na nás dívá. Tak mu to povíme.

Snažíme se překřičet to ticho. Ale je hlasitější.

A večer přiletí racci. A vítr bude hrát dlouhé a smutné sólo, zatímco chladný kámen vypráví příběhy.

Budeme ležet v kamenné místnosti. Na stole je koláč od oběda. Už nevoní. Ale chutná. Možná. A čaj vytvořil tmavý kroužek, rozpitý kroužek. Na stěnách se komíhají stíny od petrolejových lamp. Světlo petrolejky je měkké a příjemné, vytváří krásné obrysy, pěkné je to na pohled.

A my si budeme hrát se všemi těmi světýlky. Dívat se na stíny a jen mlčet...

A pak budu čekat. Počkám, až vezmeš pramínek vlasů a budeš si s ním pohrávat. Zamotávat, namotávat....

A pak zašeptáš: "Namaluju ti na záda ducha..."

A budeš mi na záda malovat ducha. Vyryješ ho až do krve, aby tam zůstal jako památka na tuhle noc. Vítr ti k tomu bude hrát. Neboj se kamenů...kameny mluví. Poslouchají a pak vyprávějí rackům. Neboj se jich.

Neboj se ničeho. Mám ducha na zádech. Tam je, tam nic neprovede.

Neboj se ničeho.

Venku je tma. Půjdeme se podívat na nebe? Na hvězdy? Ve kterém souhvězdí nám svítí? Nebo dnes nesvítí?

Dveře skřípají a fouká dovnitř. Počkám, až budeš mít v dlani pramínek vlasů. Budeš si s nimi hrát a světýlka se budou dívat. To je jejich cesta. A jejich úkol.

Osvětlují vystouplé kameny ve zdi. Koláč i čaj. Racci už spí.

Všechno spí, jen my dva jsme vzhůru.

S duchem na zádech. Krvavým duchem. Počká tam napořád, ale neublíží.

Neboj se ho. Já se ho taky nebojím.