Zatluč hřebík do dřeva a....

"Vyskoč, vyskoč!"

"To nejde!"

" Ale to víš, že to jde! Ještě kousek!"

A jablko bylo na zemi. Trochu se při tom pádu potlouklo. Ale každý pád je trochu bolestivý.

"Sbohem, vlaštovky!"

Leželi v trávě a předháněli se, kdo sní víc jablek.

"Jak malé děti," ozval se nad nimi ženský hlas, "vždyť už jste dospělí."

"Skoro," zasmála se.

-

Na vřesovištích foukal vítr. Drny i křoviska se hýbaly. Asi v nich žijí skřítci.

"Půjdeme se za nimi podívat?"

"Za skřítky?"

"Za skřítky."

"Tak jo."

Ale neukázali se. Nejspíš se bojí.

"Počkáme tu na ně?"

"To zmrzneme."

"Nezmrzneme. Ukážou se. Za chvilku. Jsou zvědaví."

Dole pod loukou skřípala vrata ohrady.

"Už jsi někdy zatloukala hřebíky?"

"Ne, to asi ne."

Ticho.

"A proč vlastně?"

"Já nevím. Tak mě to napadlo."

-

Foukalo, ale skřítci se neobjevili.

"Půjdeme?"

"Už musíme?"

"Měli bychom. Ať nás nehledají."

--

Obloha byla jasná. Ač zima, přece bylo krásně. Tisíce a tisíce hvězd svítily nad loukou.

Vydala se za nimi. Dívala se do tmy. Potichoučku.

Vždyť se musí objevit.

A co když zrovna stojí na drnu, ve kterém se schovávají?

Psst, hlavně ji nesmí nikdo slyšet. A nejlépe ani vidět.

Louka byla ztichlá. Kouzelná mrazivá krajina. Tajemné pohádkové obrysy. A zase ticho.

Tady určitě bydlí. Také by tu bydlela, kdby byla skřítek.

Snažila se určit čas, ale začala se v něm ztrácet a tak jej nechala plynou, jak to sám uměl nejlépe.

-

Neobjevili se. Třeba spí. Ona by měla také.

Vrátila se domů. Dívala se z okna a pozorovala louku. Ještě pořád se tam nepohnulo ani stéblo.

"Spíš?"

"Nespím."

"Proč?"

"Čekám na skřítky."

"Ti se hned tak neukážou."

"Ale tys je viděl."

"To už je dlouho."

"Ale viděls je. Proč já je nevidím?"

"Oni přijdou, až jim bude smutno."

"Skřítkům je někdy smutno?"

"Jasně. Stejně jako někdy tobě."

"Aha. Ale teď mi smutno není."

"To je dobře. Pojď už spát."

"Tak já na ně počkám jindy."

Ještě chviličku se dívala z okna. Jestli se přece neukážou. Když je dnes venku tak zvláštně.

Vlaštovky už přece odlétly. Tak bude čekat do jara. A taky si zkusí zatlouct hřebíky. Ale asi tomu bude rozumět jen on.

"A namaluješ mi někdy na záda
toho ducha?"

"Až ti bude smutno."

"A jaký bude?"

"Strašidelný."

Začali se smát. Přisedl si k ní a dívali se z okna spolu. Hladil ji po vlasech.

Čekali na skřítky; ale dřív, než dohasla lampa, usnuli.

A skřítci ještě dlouho nepřišli.

Malování, no:-D Jsem měla potřebu nutně urychleně udělat skřítčí ilustraci:-D