A teď?

Část první kapitoly nového futuristického existenciálního čehosi, které se snad podaří dopsat celé. V plánu je, že by mělo jít o stejný postup jako v případě série Bělásek, ale s vyšší frekvencí O:)

Takhle večer čekalo na metro jen pár lidí. Byli tam sami za sebe a pro sebe. Vznášela se kolem nich neproniknutelná bublina vlastního soukromí, žádná duhovka, ale sklovitá hmota, navenek průhledná, odrážející však jen svět zvenku, ten svět, který vidíme všichni podobně. Happy R přešlapovala u bezpečnostní čáry a čekala na svůj spoj.

"Kam máte namířeno?"

"Domů."

"A kam to bude?"

"To netuším."

"Cože?"

"Že nevím."

Neznámý se rozhodl raději vyklidit pole a vrátil se na místo, kde stál prve. Lidi jsou divný, ale tahle holka je asi pošuk.

Happy R si zase nasadila sluchátka. Lidi jsou divný, ale tenhle týpek je prostě pitomec.

Metro směr periferie právě dorazilo. Uvnitř sedělo jen pár lidí, valná část z nich o sobě nevěděla a chlast z nich táhl skrz naskrz všemi kupéčky. Jejich bubliny měly praskliny, které už se nedaly zalepit a zřejmě by se ani nenašel nikdo, kdo by o to stál. Zoufalé existence. Těžko ale říct, jestli nakonec nebyli spokojenější než ti, co se hnali domů.

Happy R si sundala sluchátka a poslouchala monotónní hučení metra v tunelu. Měla už jen pár stanic na to rozhodnout se, kde vystoupí. Dneska to ale bylo stejně jedno. Může vystoupit kdekoliv. Ozval se bezvýrazný umělý hlas: "Severní pole. Příští zastávka: Postila." Vzpomínala, jak i tuhle práci ještě před pár lety dělali lidé. Místo nich k ní teď mluví cosi sdrátovaného. Staly se z lidí stroje, nebo ve strojích koluje něco lidského?

Jeden z ochlastů spadl ze sedačky. Probral se, váleje se na zemi přehlédl celé kupé a těžkopádně se posadil. "Nečum," zabrblal směrem k Happy R. "Postila. Příští zastávka: Kostelní."
Tak třeba tady. Happy R vystoupila a s ulehčením nechala zoufalce i neznámého odjet kamsi.

Nahoře na ulici byla zima. Zahalila se do kabátu a dívala se do výloh. Na sebe, na svůj odraz. Na třesoucí se postavu se sklopenou hlavou, která dneska nechce domů. Třeba je taky jednou z nich, z těch, které je lepší nechat se válet na ulici a ještě si do nich kopnout. Jseš pošuk, nebo úplně pitomá? Proč nejdeš domů? Chováš se, jako by se takový věci stávaly jen tobě. Spousta z nich - i z toho mála v metru - by ti mohla vyprávět, kolikrát už se jim to stalo. Kolik ti je, patnáct?

Ještě víc se zachumlala do kabátu a šla neonovou ulicí. Měla chuť roztřískat každou z těch výloh, ze které se na ni díval její obličej. Křach!, a bylo by po něm. A za hromadného houkání alarmů by si vychutnávala svou slávu, slávu "výtržnice"z dobré rodiny, která se prostě potřebovala vybít a teď jí k tomu hraje elektrická Óda na radost.

Vpravo od ní zeleně blikal neon Dust Dust Dust! Klub. Proč se trochu neodreagovat…?

Šlo se do suterénu. Elektronika duněla do uší, až pulzovala krev v hlavě a vnitřnosti se rozvibrovaly. Tohle je ono. Barevná světla se křížila na stropě i mezi lidmi a duněla spolu s hudbou. Člověka to rozkládalo zevnitř; na malé kousíčky a každý si žil vlastním životem. Bublina všechno tlumila alespoň dvojnásobně, ale přesto to byl zážitek.

Happy R se posadila za bar a nalila do sebe hned dvě modré skleničky za sebou. Hudba jako by teď zněla ještě intenzivněji. Nemohla se ani hnout, ruce i nohy jí ztuhly a vlastně ani nechtěla, aby ji poslouchaly. Každý si tu jel to svoje. Kolem sebe měl prostor pro bublinu, spíš ze zvyku než proto, že by chtěl. Ale i tady bylo chladno. Emočně chladno.