Stary stary night aneb Van Goghova a Klimtova Vídeň před Vánocemi

Tak to máme za sebou, slavného van Gogha. S lehkými komplikacemi, bolavými nohami a rozpačitými dojmy z Vídeňáků. Nu, o tom až potom.

V pátek před šestou hodinou ranní jsme vyráželi. Teda někteří málem nevyrazili (:-)), neboť díky našemu slavnému trnovanskému kruháku jezdí jinými autobusy a pak místo v Alejní končí kdesi na zastávce na znamení uprostřed temných ulic u sklárny:-D A pak dobíhají s bagančaty na zádech:)

5.12. jsme tedy vyrazili nach Wien. Všichni celí rozespalí a rozlámaní místy pospávali, místy se chechtali na celý autobus (malá skupinka kdesi na zadních sedadlech, že?:))

... A někdy kolem druhé hodiny odpolední nás už přivítala Vídeň. Trochu deštivě, ale přece.

Jako první jsme z autobusu narychlo vyběhli k domům umělce Hundertwassera. Jeden jsme měli možnost jen vyfotit, jeden prošátrat i uvnitř a v jednom domě jsme si fotili Hundertwasserovy záchodky:)Strašně to tam smrdělo octem, ale kdy jindy by vás napadlo fotit si WC?

Pak jsme všichni zase za deště naskákali do autobusu, který nás odvezl do centra. Absolvovali jsme zřejmě klasickou procházku po nejdůležitějších památkách Vídně, které jsme si ovšem stihli jen za letu prohlédnout, vyfotit je bylo hrdinství a zapamatovat si, co to je, už bylo na metál:-D

Došli jsme až k muzeu, kde byla připravena výstava Gustava Klimta, Egona Schieleho a jejich souputníků - přestože mám Klimta hodně ráda, tak vzhledem k tomu, že šlo jen o jednu místnost a všichni z mé party hic chtěli jít do města, nechala jsem si výstavu ujít.

Raději jsme si prohlédli vánoční Vídeň:)

Usadili jsme se v cukrárně, dali si vyhlášený sacher dort, horkou čokoládu, obešli vánoční trhy (a já osobně poprvé letos měla vánoční náladu:)), kde se málem strhla bitka o pokerové žetony pro Kubíka nebo pro Péťu (:-)), chodili jsme a zírali... A pak nás čekala cesta metrem do hotelu - díkybohu jsme místo ve Znojmě spali přímo ve Vídni, cesta zpět by byla únavná...

Až na malé komplikace při jízdě metrem (kde jsem si sice pokecala s Vídeňankou, ale kde jsme také zažili stinnou stránku vídeňské povahy a greenpeacovské "podsvětí":-D) a při rozdělování pokojů na nocleh, kdy jsme od sebe byly s Andrejkou odloučeny, to bylo všechno fajn. Večer jsme se sešli u Páji a Štěpi na pokoji, žvejkali ukrutně sladký bonbony, pili barborkovou Kofolu a střídavě zavírali a otevírali okna:)

Druhý den ráno nás nejprve čekala opět procházka po Vídni. Jenomže mně se samozřejmě vybila baterie ve foťáku (to je tak, když si půjčíte foťák a nikdo vám k tomu nepůjčí nabíječku, viď Petí:-D), takže jsem buď jenom koukala, nebo fotila na foťák Andrejky, popř. počítala s tím, že fotky budu mít od holek. Takže zbytek fotek dostanu později, přijdou na řadu v dalším samostatném článku. Takže teď už jen fotky od Barušky...

Vzhledem k tomu, že jsem už od předešlého pondělí byla nemocná a snad kvůli rýmě jsme měla oči jak angorský králíček /zkrátka jsem se ráno vzbudila se slzícíma a rudýma očima/, vypadám jak čerstvě probuzená mrtvola:)

Nemůžu tu taky nezmínit Andrejky odvážný čin, a to záchranu naší paní profesorky bez orientačního smyslu před ztrátou v centru Vídně:)

Pak už jsme vyrazili k hlavnímu cílu naší cesty - výstavy díla Vincenta ven Gogha v Albertině. Jelikož výstava 8.12. skončila, všichni se snažili ještě dohnat, co se dalo a fronta nám vyrazila dech. Takhle dlouhou frontu jsem v životě neviděla:)Modlili jsme se, abychom ji nemuseli čekat také a mohli jít vchodem pro skupiny...

Zatím jsme si poseděli v kavárně na čemkoliv, co dokázalo zahřát (což u mě byl konečně po dlouhé době zase zázvorový čaj:)) a nikam nespěchali.

Co se týče samotné výstavy van Gogha...

Nejprve jsme čekali, až se najde ztracená spolužačka, pak jsme čekali, až se uráčí nás vpustit dovnitř, pak jsme čekali na šatní skříňky...pořád jen čekali a čekali. Nakonec jsme se konečně dostali na výstavu.

Tolik lidí jsem v galerii v životě neviděla. Bylo tam zadýcháno, dusno, horko a přelidněno. Ale neuvěřitelně. Nedalo se jen tak stát a dívat se na obrazy, to by vás umačkali. O kočárcích a podobných úletech ani nemluvě. Takže jsme s Andrejkou Gogha zanechaly na pospas jiným, obětovaly ho a raději zapluly na doprovodné výstavy, které rozhodně stály za to. V horním patře to bylo rakouské umění po roce 1970. A co bylo nejsmutnější - tady jsme byly skoro samy. Nejednou se stalo, že jsme v místnosti byly jen my dvě. Takže bylo jasné, proč tu ti lidé jsou... a potvrdili nám to i průvodci. Výstava Gogha byla otázkou prestiže. Aby si každý mohl říct: "tyjo, já byl na Goghovi!!!" Co namaloval, to už tak podstatné není....

A druhá výstava, kde už bylo trochu víc návštěvníků, ale na Gogha to pořád ani zdaleka nemělo, byli Staří mistři - Picasso, Chagall, Klee, Monet, Giacometti.... i to stálo za to.

Pak už nás čekala jen cesta k autobusu a pak domů....

Takže, Vídeň je sice krásná, teď před Vánoci to má rozhodně kouzelnou atmosféru, dost často mi spíš připomínala Prahu (architekturou a hlavně tím, že všude, ale úplně všude, byla slyšet čeština - jako doma no:)), je to kulturní město s historií... ale Vídeňáci jsou prapodivní. Nechci je hned urážet, ale víc přístupnosti k nám Čechům by neškodilo....

Zbytek fotek snad příště:)