Žorž z vlčího máku

Ráno bylo vlhko a krajinu halila hustá mlha. Bylo vidět sotva pár kroků před sebe, všude ospalé ticho a šero. A do toho ještě lezavá zima.

Žorž se probudil za svítání. Nejprve se snažil rozkoukat - nějak si nemohl vzpomenout, kde že to je. To se tak občas stává, když máte živý sen a ani po probuzení si nejste jistí, jestli to byl opravdu jen sen.

Žorž rozhrnul plátky vlčího máku a vykoukl ven. Krajina se někam ztratila. ten pohled, který znal, který viděl každé ráno, se teď změnil.

Žoržův vlčí mák rostl na kolejích. Vlak po nich projížděl dvakrát denně, vždy ráno a večer, ale mák se pokaždé jen zakymácel a celý den byl zase klid. Nádražní budova se skoro nepoužívala. Jen když pršelo - to se pak někdy v okně svítilo a cestující mohli pozorovat pavučiny visící na lampě.

Žorž znal břízy, které rostly podél kolejí. Znal topoly, které viděl na obzoru. Vytvořily tam krásnou alej podél cesty ke kolejím.

To všechno se mu teď schovalo v mlze.

Žorž už ale spal moc dlouho. Nechtělo se mu čekat, až mlha opadne. Sklepal ze sebe vodu, kterou se zmáčel z okvětních plátků, a vylezl ven.

Vydal se směrem, kde tušil nádražní budku. Vyškrábal se na peron; stálo ho to dost úsilí, neustále se mu drolily kamínky pod nohama. Docupital až k lavičce před budovou. Teprve až tam si všiml havrana, jenž po něm už hodou chvíli pokukoval.

"Proboha Žorži, co tady děláš? Není brzy? Všichni ještě spí."

"Měl jsem zlý sen. Zdálo se mi, že jsem se jednoho rána probudil a můj vlčí mák tu nebyl. Spal jsem jen tak na kolejích, sám..."

"A teď už jsi radši nechtěl usnout, co?" zasmál se havran.

"Bál jsem se, že když se probudím, opravdu tam nebude..."

"Jediné, co se mi dneska nelíbí, je ta mlha," zakrákal havran. "Snad zmizí. je tu kvůli ní zima. I ty břízy se třesou."

Strávili tam spolu ještě nějakou dobu. slyšeli projíždět ranní vlak - houkáním narušil ospalost dnešního rána - a pak už byl zase klid. Havran odletěl shánět jídlo. Žorž se nešťastně rozhlížel kolem sebe. Věděl, že dnes by měli lidé jít na pole. Chtěl jít za nimi a pozorovat je při práci. Alespoň nebude tak sám.

Uctivě pozdravil břízy. Odpovědi se nedočkal... třeba ještě spí.

"Dobré ráno!" volal do mlhy. "Dobré ráno!" Ale pořád to jen záblo a bylo ticho.

K poli se muselo jít až za topolovou alej, pak kousek z kopečka a za chvilku byl tam.

Na poli ale nikdo nebyl. Jen mlha se tu převalovala a vlezla do každé skuliny. Hlasy lidí dole z vesnice také nebylo slyšet. Pusto, prázdno. A ta studená a vlhká hlína...Jakto, že je zoraná? Vžyť ještě minulý týden tu sbírali seno... Proč to teď vypadá, jako by byla půda úplně vymrzlá? Kde jsou kupky sena?

Vtom uslyšel krákání havranů. Bylo jich několik. Žorž je neviděl. Létali nízko nad zemí a přelétali nad polem, přitom občas zakrákali a jejich hlas se ozvěnou nesl krajinou. Jejich černá těla kroužící nad zemí ráno ještě více umrtvovala.

Žorž do mlhy zavolal jméno svého přítele havrana. Neviděl jej, ale tušil, že bude v hejně také. Čekal, odkud přiletí.

"Jak je to dnes podivný den..."

"ó Žorži, ty to ještě nevíš?" Nedočkal se odpovědi

"Máme radost. Přišla zima."

"Zima?"

"Ano, už je to tak. A na poli zůstala hromada odpadků po lidech..."

"Zima? Nene, to jste se spletli. Zima ještě není. Vždyť včera bylo léto. Usínal jsem v teplém večeru, sluníčko ještě trochu hřálo. Máte to celé popletené."

"Popletený jsi jen ty. je zima, Žorži."

Žorž z vlčího máku nevěděl, co si má myslet. Je to vtipné? Asi ne. Spíš je to k pláči. Usínáte v létě a...vzbudíte se v zimě. Není to jen další ošklivý sen?

Ono ale všechno spí. Je tu mrtvo. Ty máš přece taky spát, Žorži.

Žorž pospíchal zpátky domů. Rozhodl se, že si přece jen ještě na chvilku zdřímne. A pak se uvidí. Třeba se z toho probere.

Posmutněle se došoural ke kolejím.

Kde je?

On tu není....

Doopravdy. Tak on opravdu zmizel.

Jeho vlčí mák tu nebyl. Ne, nebyl tu.

Odvektl. Je zima, přece!

Kde teď budu spát? Kde je můj vlčí mák? A je...zima.

Žorž si vlezl do nádražní boudy. V rohu u okna visela obrovská hustá pavučina, jejíž tvůrce už hezkou řádku let nežil. Pavučina ho přežila.

Žorž si do ní vlezl a usnul. tady mu snad nikdo nic neodnese. Ani zima. proč přišla tak rychle?

Žorž slyšel pravidelné funění vlaku. To kolem projížděl ten večerní. Bouda se trochu otřásla, ale pak už bylo zase ticho.

Ucítil zvláštní vůni. Studenou, ale...

"Dobrou noc, vlčí máku!"

Odpovědi se nedočkal. I vůně mohou být vzpomínky...