Rakovina leden

Hardly Nostalgic.

Nostalgie. To je to slovo. Jako vůně, které cítíte ve chvílích pro vás důležitých...a pak stačí jen malá připomínka, jen znovu ucítíte tu povědomou vůni... a celá vzpomínka má jasné obrysy, už není jen vzpomínkou, ale znovu realitou, kterou chcete žít, okolní svět je mrtvý a tady je život....

- Nejdřív to byla louka - louky - a cesta, kamenitá cesta a na obzoru topolová alej a pak rybníček... Jak tam bylo tehdy krásně! Ale to už je tolik let... Spoustu. Ještě z dob procházek po Pohádkovém lese a víry ve víly a skřítky, kteří pro mě nebyly jen dřevěné bytosti, ale každou chvilkou měly ožít, až se nebudeme dívat....

- Jarní deštík a duha nad silnicí, osamělý strom uprostřed polí, nebo ta cesta lesem k rybníku tenkrát v létě! Poprvé mělo slunce sílu a prosvítalo skrz koruny stromů na rozblácenou cestu...a ve vesnici nám dali vodu do kotlíků...a večer se pak strhla bouřka a ten strach... To byly ještě sladké roky, kdy člověk není nikdy sám....

- Kukuřičné pole a kukuřičné děti, telegrafní sloupy a špendlíky podél cesty.... silnice k zámečku a hladina vody obklopující loďku ze všech stran. Dny plné očekávání, příchodu nového, Toho....

- Malinké pražské vetešnictví, kde voněl starý pudr a petrolejka byla pokladem....Šípkové keře a kaštanový les, co nikdy nebyl nalezen, se sluncem nad hlavou a pocitem naprostého štěstí... Osamělý posed uprostřed lesa u chaty, staré koupaliště, kde nahotu nikdo neřeší a obrovská louka jen pro nás... Praskání dřeva v krbu za svitu petrolejky a praskání dřeva v podlaze... Těch míst je tolik, tak moc! A všude bylo krásně. Vnitřní klid, ale tep byl zrychlený...a to ticho všude...

- A teď? Teď už je to jen ta zahrada se zbořeným plotem a košatým stromem, která neexistuje. A neskutečný smutek, melancholie a stesk po těch místech. Všechna už jsou jen v hlavě. I ta zahrada neexistuje a nikdy neexistovala. I ona je teď jen v hlavě. Jako záchrana. Ale ono není kam si sednout, není žádný strom, pod kterým lze sedět a najít mír. Jen to všechno bolí.