Ještěrčí ocásky - Juan Marsé

Další kniha, která nezklamala. Ano, opět budu chválit:) a už vím, čím to je - tím že když přečtu něco, co mě až tak úplně nenadchlo, prostě o tom nepíšu:-D takže to fakt není tím, že cokoliv co přečtu je super a skvělý a napíšu o tom článek...

Tak tedy...nejdřív mé putování k Ještěrkám:)

Šla jsem si k Vojtovi vyzvednout tričko s E.T. a během jeho výroby jsem si prohlížela tituly v jeho knihovničce...a jelikož právě Vojta mne přivedl k mistru Murakamimu a ani jedno z jeho děl mne nezklamalo, řekla jsem si, že knížka, která je ze stejného nakladatelství a ještě k tomu má tak zvláštní název, nemůže být brak:) I přes upozornění, že je to divná knížka, jsem se nenechala odradit a těšila se na ní...

-

Způsobem vyprávění a hlavně jazykem to lehce připomíná A oslice uzřela anděla od Cavea. Ale to je asi jen subjektivní pocit:) Děj se odvíjí díky vyprávění autora, ještě v embryonálním stavu v břiše matky, které i se starším bratrem Davidem říkají Rusovláska. David se svým ještě nenarozeným bratrem vede dialogy (dosti drsné, co se mluvy i upřímnosti týče...David na bratra žárlí, nemá ho rád a vyčítá mu, že za maminčin špatný zdravotní stav může on, že z ní vysává krev...) a často si také mluví sám pro sebe, aby tak přehlušil šelesty a hřmoty, které mu neustále znějí v uších.

Otec od rodiny utekl zřejmě z politických důvodů a v Davidově světě se potlouká po rokli s natrženým krvácejícím zadkem a s flaškou v ruce...Rusovláska jakožto švadlena obstarává celou domácnost, Davidovu výchovu a zabezpečení a do toho ještě jí tragicky zemřel první syn...

Rusovlásku navštěvuje pravidelně inspektor Galván, který jim vždycky přinese něco dobrého a nedostatkového - cukr, kvalitní kávu, čokoládu...a snaží se skrývat svou náklonnost vůči Rusovlásce. David ho nesnáší - ikvůli tomu, že se nabídl, že jeho polomrtvého psa utratí a ukrátí mu tak trápení...David však za psa Jiskru bojuje a o to víc inspektora začne nenávidět, když bez ptaní Jiskru odvede a zabije...

David se také často převléká do dámského oblečení, které Rusovláska šije, a přátelí se s tlustým Pulinem, holičským učněm, se kterým v kině Rozkoš občas provádí...no, to je fuk:-)

A žlutá sukně se zelenými kapsami a halenka barvy šafránu a červená kabelka a pánské červené kolo a pole s vlčími máky a trs kopretin před domem... to všechno čtenář pochopí, až když se doopravdy začte:)

Atmosféra léta hirošimské bomby, Barcelony, je to prosáklé smutkem, hluboce zarytým, který vás nepustí (i přes pár humorných pasáží, např. rozhovor s mrtvým Jiskrou) ani jednou během celé knihy, velice pochmurný závěr... to všechno mi dělalo během nemoci společnost a hned potom, co jsem knihu zavřela, jsem byla odhodlána si ji přečíst klidně znovu. Už jen kvůli té atmosféře...

-

" Lidský život je plný smutku a člověk se v něm často zmítá v beznaději jako uříznutý ocásek ještěrky, ale vždycky zbývá prostor pro krásu, představovanou trsem kopretin nebo polem s vlčími máky. Skutečné vítězství je ten trs kopretin, který tvoje matka pěstuje u vchodu do domu."

-

Tímto cituji doslov ke knize, který plně vystihuje hlavní myšlenku knihy. A přesně tak to asi má být...

Hlavně, ať pořád existují ty trsy kopretin, ve kterých zůstane krása i přes všechen ten smutek, co se na nás celý život valí...

Krásná kniha.