Zatluč hřebík do dřeva a...nezapomeň na ducha! - part II.

Kuchyň provoněly čerstvě upečené buchty. Dneska se bude číst Malý princ. Za okny šedo a mlha... I to nebe už zlenivělo natolik, že světla už nebylo.

Děti se zachumlaly do postele.

"A Malý princ plakal a plakal..."

Kdyby tak věděly, že i já pláču.

"Dobrou noc, princové moji."

Musím usnout. Zítra sklízíme úrodu. A ony ani ty slzy už nejsou...

Proč je to vždycky před usnutím nebo za svítání? Proč právě tehdy fantazie tak pracuje, proč právě v ty chvíle to všechno niterné a hluboko zakopané chce ven?

Už tehdy, když jsme tu seděli... Z hrnku se kouřilo, kroužek se rozpíjel a dřevo hýbalo. A venku byla jasná noc. Skřítci se schovávali na louce a tady za oknem bylo všecno jako v jiném světě... Namaluj mi na záda ducha...

O to jsem tehdy prosila. A tak to bylo.

Plamínek se mihotá. Stejně jako tehdy, tolik let zpátky...

Co z toho zbylo? Co mi po NĚM zbylo?

Vzpomínky... na to, jak jsme pouštěli draka. Seděli na louce a pozorovali ptáky. Jedli jablka. Mrazivá silueta ducha na zádech...?

Byl jako přízrak. Jako by nikdy neexistoval. Jako by ta léta byla jen ztělesněním nejniternějších přání a představ a kdosi milostivý mi je nabídl ve fyzické podobě, ovšem jen na omezenou dobu... Ale vždyť se mne dotýkal!

A...mám s ním přece děti!!

Proč musel zmizet? A kam zmizel? Vždyť jsme nikomu nic neprovedli...ani on ne...

Probuď se z toho snu!

To není sen.

Vzbuď se!

Já nespím.

Jsi v pořádku?

Jsem.

Tak proč pláčeš?

Já nepláču...

Občas cítím, že tu je. Někdy mám pocit, že uspává děti za mě, když zavřu dveře. A něco jim vypráví. A někdy vím, že tu je. Jako třeba teď, vždycky když takhle sedím za oknem a poslouchám dřevo. A venku je tma a skřítci se na louce schovávají stejně jako tehdy. Když pozoruju vlaštovky, jak odlétají. Nemůžu to vyprávět, neumím to. Navíc to zní moc podivně, byla bych za blázna. Neumím slovy vyjádřit pocity z těch chvílí, kdy sedím na louce a sleduji mávání křídel... Někdy chci vylézt na střechu a jen tak se dívat a čekat, až se zase vrátí...

Ještě jednou, někdy, chci namalovat na záda ducha. Prosím. Ještě naposledy.

-

Mami?

Copak je?

Byl tu tatínek?

Tatínek??!

Myslím, že byl u nás v pokoji... asi. Byl tu?

Myslím, že ano.

......

Utíkej spát. Ráno mi musíš pomoct s jablky.

-

Zamrazilo mě v zádech. Jako když se bříška prstů lehce dotknou pokožky a jemně, skoro neznatelně, s nepopsatelnou něžností, na ni začnou vykreslovat důvěrně známou siluetu...

Teď ať přijde třeba konec světa...