Žoržovi z vlčího máku

Milý Žorži,

sice nevím, jestli ti dopis dorazí, ale alespoň pro ten pocit můžu zkusit něco napsat.

Asi by bylo slušností nejdřív se zeptat, jak se ti vede a tak podobně, ale stejně mi nemůžeš napsat nic zpátky, takže proč ti pokládat otázky...maximálně ty řečnické, ale ty vlastně nebudu pokládat tobě, spíš sobě.

Je to divný. Všechno. Moc. Žorži, já ti občas tak závidím ten tvůj zakonzervovaný makový svět, to tvoje ranní probouzení a večerní usínání...Kdybych se tak i já mohla teď schovat někam do máku a vylézt až to bude všechno za mnou, kdybych mohla utéct někam na louku a zůstat tam jen tak sedět, třeba jako na té u Drahkova - sedět opřená o strom na remízku a koukat se s pocitem, že to všechno jde jen kolem mě, že se mě to nedotýká a ani dotýkat nebude...

Víš, občas mi připadá, jako by někdo žil za mě a já se na to jen koukala zpovzdálí; a nejhorší je pocit, že s tím vlastně nemůžeš nic udělat, že ač se snažíš jakkoliv, všechno se ti rozsype a čím víc chceš všechno zase smíchat dohromady, tím rozblemcanější to je. A pak jen sedíš s ušpiněnýma rukama v klíně a díváš se, co všechno ti zase zmizelo - nenávratně.

Chtěla bych tě zase vidět, Žorži. Popovídat si s tebou. Mám toho spoustu co ti vyprávět. Jen nevím, jestli bych tě pořád našla na tom stejném nádraží... Bojím se, že bych přijela a i ty bys byl pryč. Zmizel by i tvůj vlčí mák a mně by tak zmizelo už všechno, naprosto. Chci si uchovat tu iluzi, že u tebe je vše v pořádku.

Žorži, já nevím, co s tím... Je toho moc, točí se to jako splašenej kolotoč s přehřátýma ložiskama, co každou chvílí musí odletět pryč a zdevastovat veškerenstvo kolem sebe. Je tu tak moc lidí, a přitom si člověk připadá neuvěřitelně sám... Je tu víc lidí, než tu kdy bývalo, je to víc lidí, než stíhám vstřebávat a pojímat... jenže nikdo z nich nezůstane tak, aby člověk nebyl sám. Těch lidí je moc za krátkou dobu a pak si připadám mizerně, mizerně proto, že tohle se přece nedělá... Ne tak rychle, ne tak moc, ne takhle. A když už by to mohlo být fajn, rozplyne se to jakoby s jízlivým pošklebkem "a vyžer si to"...Žorži, kdybys se mnou mluvil, věděl bys, že jsem to pořád já, ale když se na sebe takhle dívám po tom všem, nechce se mi tomu moc věřit... Nechci ztratit veškeré iluze, že přece jen nějaký morální pravidla existovala a já se jich držela zuby nehty... Vždyť přece co je horšího, než když člověk ztratí iluze o sobě, o tom jediném, čeho se může chytat vždycky... Když ztrácí iluze o ostatních a zjišťuje, jaká džungle je to všechno kolem, je z toho moc zklamaný a u některých to dost bolí...Ale když ztratí iluze o sobě a je mu ze sebe do breku, pak už je zle. Snad je tedy alespoň u tebe vše v pořádku...Radši to nechci vědět. Radši ne. Prostě ne.

Chybí mi. Moc mi chybí. A já se bojím, že to není dobře. Protože toho může zneužít a protože to moc dobře ví. Moc dobře ví, že by stačilo lusknout a je to všechno zpátky. Ale já jsem býček jako fíček a zřejmě bych se schválně zabejčila jen proto, abych mu ten pocit samozřejmosti nepodpořila...Jenže horší na tom už je fakt, že se mi stýská. No jo. Už to tak bude...A co s tím teď?

Víš, ty lidi, myslím ty nový, oni jsou fajn... jenže fajn je fajn, to je prostě fajn. Není tam "duc duc" a "sakra, tohle je...ono". Pampeliška je moc pěkný slovo a jsem za něj ráda. Ale pampeliška uvadla a už ani to šedavé chmýří z ní nezbylo. Pampeliška je pryč, i když by se ještě nějakou dobu mohla klátit ve větru. Stejně tak Budulínek pomalu odchází; teda, zatím ještě působí dojmem, že nemá důvod odcházet, ale cítím to, cítím, že za chvilku zmizí a jezinku nechá v chaloupce zase samotnou. Bez namlácení na zadek i bez obejmutí. Jojo, jezinka totiž prý potřebuje nejdřív dostat pořádně na zadek, aby se vzpamatovala, a pak obejmout...Jenže od Budulínka už to čekat nemůže, to je moc upovídanej Budulínek, co nemá rád malý jezinky.
UFO už zmizelo dávno. U toho mě to mrzelo moc. UFO bylo...zvláštní a až neuvěřitelný. UFO bylo dvojník. Ale UFO se vrátilo na svojí planetu; přeju mu alespoň štěstí v dalším rozhodování. Šípek týpek byl krok do neznáma a rychle se ta noha zase vrátila zpátky na zem, ještě než vlastně stačila pořádně došlápnout. A snad neublížila až tak moc... Protože tohle prostě nešlo. A co z bude z "osobního stážce", to zatím nikdo neví...

A v tom všem pořád zůstává jedna jediná osoba. A nevím, jestli jí za to víc nenávidím, nebo mám ráda... A hlavně, Žorži! Já nevím, co od ní čekat... Nevím, jestli se jí nemám bát, jestli se nemám bát obrovskýho podrazu, co se třeba chystá...

No, třeba Orient Expres ukáže a odveze mě někam daleko. Daleko od tohohle a vyřeší to za mě. Odveze mě pryč, třeba projedeme i kolem tvého nádraží; pak tě pozdravím a budu doufat, žes to viděl. Druhá možnost je, že mě Orient Expres doveze přímo doprostřed hrozné kalamity, do nějakého vlakového neštěstí nebo alespoň vysadí na setsakramentsky rušném nádraží, odkud co nejrychleji vypadnu. Inu...uvidíme.

Nechci, aby žil někdo za mě. Chci si žít sama. Nedívat se "odvedle". Jenže zatím to nejde. Žorži, kdybys tu tak byl a mohl mi pomoci... Třeba se ještě někdy setkáme. Třeba.

Bože, díky za kaleidoskop. Díky za vyřazení z reality. Snad to nejsou úniky až moc rapidní...

Žorži, sakra... Pomoz mi. Ty můžeš, když já sama to neumím. Bojím se nastoupit do Orient Expresu. Nevím, co tam zase vyvedu. Nechci do něj.

Tak, tolik k tomu, co jsem ti chtěla říct.

Včera ráno jsem si zase zkoušel v sobě uklidit,

číst knihu nebo snad zajít na ryby,

ale zbytky tebe ve mně ještě pořád doutnají,

plameny stále až k nebi sahají....

Na prázdný polštář vedle sebe

sněženky dal jsem místo tebe,

pak jsem se přikryl a spal...

Na římsu přilétl bílý holub,

mně bylo líto, že nejsme spolu,

a toho jsem se bál

a toho jsem se bál...

Sbohem, Žorži. Snad ten dopis k něčemu bude. Kdyžtak ho spal a nezabývej se jím dál. To asi bude nejlepší.

Děkuju.

Měj se krásně.

A hlavně ať jsi v pořádku. Všecno tu bude, jenom my nebudem. Pamatuj na to.

Tvoje

víla Pampeliška...

-

-