Placebo - Battle for the Sun

Ačkoliv škola je požírač času a v době písemek je práce nad hlavu, co bych to byla za placebofilku, kdybych tu neměla zmínku o jejich čerstvě (8.6.) vydaném albu. Takže - soukromá recenze je zde:-)

---

-

-

Na nové Placebo jsem se těšila s několikaměsíčním předstihem. S čím přijdou tentokrát? Stejná temnota nebo víc optimismu? Kytary, nebo i elektronika? Experimenty nebo vše při starém?

Po prvních dnech poslechu můžu říct, že v podstatě od všeho něco:-D ale o tom dál:

Song č. 1 - Kitty Litter - začíná ztěžka a kytarově. Hutná věc, do kytar se tu pánové opírají slušně. I need a change, zpívá Brian Molko (který - což je teď úplně mimo - si nechal narůst vlasy a vypadá jako pakůň...snad to do Rock For People shodí:-D). Vytleskávání a opakování této věty ke konci songu je zvláštním oživením - super song na začátek.

Další v pořadí je Ashtray Heart. Na ash- věci jsou Placebo experti a tohle je pěkná věc. Výrazná melodie a refrén, skoro až mainstreamová záležitost. Vyvolávání refrénu mnohohlasem se tu taky dá přežít, akorát ten optimismus je mi tu nějak navíc. To ovšem bude trvat zhruba celou první polovinu desky - ať je to jak chce, Placebo v první půlce působí optimističtěji a bestarostněji než jindy. Což sice není úplně na škodu, ale staří Placebo jsou staří Placebo...

Ovšem pak přichází č. 3 - singlovka Battle for the Sun. Opravdu zaslouženě, jedna z nej věcí z alba. Nečekaná, hutná a těžká, depka. I - I - I - I - I will battle for the sun, sun, sun... Ale v pasážích "dream brother, my killer, my lover" to jsou zase Placebo - ti, co vás pošlou do hlubin pekelných a zpátky vám pomáhat nebudou...

Č. 4 - For what it´s worth. Přiznám se, že tuhle písničku nemám moc ráda. Teda - nemám ji vůbec ráda. Neptejte se proč, sama netuším :-) Možná proto, že to je popina jako dělaná někam na party nebo do TV, která má sice aspoň hudební vkus (protože i kdyby to byla popina, v jejich podání je to pořád hodně dobrá popina), ale třeba Kitty Litter by do vysílání už nenasadila. Opět hodně výrazný refrén, snadno zapamatovatelná věc, kterou si budete zpívat po zbytek dne.

A přichází můj favorit - Devil in the Details. Klasičtí Placebo, depka, depka, depka, naléhavý zpěv Mr. Molka a vlastně naléhavost v celé písničce. I´ve been wasting all my time, let the devil in the details...Co dodat. Zamilovala jsem si ji - asi i proto, že mi nejvíc připomíná staré Placebo...

Šestka, to je Bright Lights. Na Molka, Oldsdala a spol. (nového bubeníka ještě nemám zažitého:-)) dost neobvyklá věc. Tut tut tut, tak trochu stadionovka do dnešní doby. Její zvuk mi připomíná zvuk jiných kapel... není to úplně můj šálek kávy, ale zřejmě se bude líbit.

A zase neobvyklý zvuk - č. 7, Speak in Tongue. Zpomalujeme tempo. Až veselé tudutudutudu na pozadí kontrastuje s Brianovým zpěvem a zřejmě i textem (který jsem ještě neprobádala), kytarový rozjezd zhruba od půlky písničky je taky z trochu jiného soudku. A ke konci jako by se jednalo už o úplně jiný song, to jsou zase ti snadno rozpoznatelní Placebo; zvukově i hlasově.

Č. 8 - The Never-Ending Why. Pěkný refrén, chlapci se zase opřeli do kytar a po chvilce si začnete zpívat s nimi. Rychlá a úderná věc s až lehce "nigtwishovskou" mezihrou. Pecka.

Devítka Julien mě při prvním poslechu dost vyděsila. Tuc tuc tuc tuc, pozadí jako na diskošce. Ale Brian se zase noří do své hlasově hlubší polohy, z tucky se stává věc neveselá, kytary jedou, zase jako by druhá půlka songu byla něčím úplně jiným než první. Julien...

A znovu zpomalíme. Happy you´re gone je couráček. Placebo umí lepší (rozepisovat se o kvalitách jejich "oplodňováků" by v mém případě bylo na týden:-D), ale když se Brian začne ptát "how many times? How many times?!", nejradši byste ho ujistili, že už ne - anebo že pořád.

Další z mých oblíbenců - jedenáctka Breathe underwater. Zase úderná a rychlá věc, hodně výrazné bicí (ačkoliv Hewitt měl určitě svoje kvality, jeho nástupce je přece jen lepší a dává o sobě víc vědět...). Volají na nás, ať "stop breathing" a hned zase vybalí "breathe underwater"... Tuhle písničku mám hodně ráda.

Předposlední je Come Undone. Intimní záležitost, další couráček. Pokud hledáte něco, co vás z černých myšlenek kopne do ještě černějších, Come Undone je záruka.

A jsme na konci - příběh (Placebo tvrdí, že touto deskou chtěli vyprávět ucelený příběh) uzavírá píseň Kings of medicine. Další "placebovská" klasika. Jen ten závěr, takový trochu fanfárovský, naznačuje, že jde o poslední píseň a jakoby už jen stačilo zatáhnout oponu. Boj za Slunce končí, můžete se jít pěkně vyspat. Třeba s nějakou medicínkou nebo práškama. Placebo vás na to regulérně připraví.

Na takový kousek, jako bylo album Meds, bylo těžké navázat nebo ho překonat. Černočerná temnota předposledního alba se nedá opakovat. A i když překonat se ho asi nepodařilo, Placebo v novém složení se rozhodně nemá za co stydět. Experimenty a přitvrzení ve zvuku jim prospělo a i když jsou rozhodně veselejší než kdy jindy, placebovské nebe stále není bez černých mráčků. Řekněme, že ze zatažena a živelné pohromy se stalo oblačno až polojasno.

Chce to čas - ale tahle deska určitě nezapadne.