O ovečkách, Alsasku a Zazvorkovi...

Těšila jsem se na dovču. V úterý večer jsme mohli vesele odjíždět nach Dambach la Ville. Krásných pět dní v kraji vinic, vesniček, kopců a hradů, pohoda, klid. Vše zařízeno od ubytování po dopravu. To bych ovšem nemohla mít mooooooc milého tatínka, podle kterého jsem kráva debilní a debilové jsou i všichni mí kamarádi a který - jednoduše řečeno - prohlásil, že jsme magoři. Byla jsem nařčena z věcí, které tu odmítám opakovat, ale bylo to... řekněme... nefér. Ale já už odmítám být splachovací a nechat se pořád nespravedlivě urážet. Nejsmutnější na tom všem mi přijde fakt, že vlastní otec mě zná míň, než spolužáci ze třídy, se kterými čas trávím jen ve škole. Jak je libo.

Ale už dost, tohle léto je krásný a odmítám si ho kazit nečím takovým.

Ještě že má člověk alespoň ty ovečky. Sice jen v myšlenkách, ve snech, ale pomáhají, uklidňují. Mít tak jednou svoji chajdu, někde daleko, pryč od lidí, třeba jako v Želarech... se svým "bačou", který by mi tu chajdu postavil... ;-) :-* Chodit si sedat na louku a pást ovce, žít dál od lidí, zároveň ale s tím, že stačí třeba půl hodiny cesty autem a jsem ve městě se vším jeho komfortem a službami... To by ke štěstí stačilo. Nic jiného, jen to. Ale zůstaňme jen u toho snu. Sny se neplní, jak už se zazvorek mnohokrát přesvědčil.

-

-

Nebo mít alespoň tu zahradu s plotem, velkým stromem a kohoutem, kam se člověk schová... před Malým princem, hadem a liškou, před otcem, před smradem z aut, před bohatými, co se tváří, že jsou ještě bohatší, před sebou sama...

Utéct, zmizet a vypadnout, to je to, co je teď nejvíc potřeba.

Ale aby to nebylo všechno tak moc pesimistické a nihilistické, na závěr jedna od Tatabojs... Lasičky ;-)

-