Miroslav Holub - sbírka Kam teče krev
O tomhle pánovi by se mělo vědět. Píše básně. Ještě pořád žije. A mimo to vlastně vůbec není básník, ale celý život dělá doktořinu - a to jest poznámka více než užitečná, protože, jak asi brzo sami poznáte, právě tohle povolání se hodně projevuje v jeho díle...
Je to dokonalost sama. Znejte ho, jeho tvorba si to zaslouží. Věnujte tomu prosím alespoň chviličku a přemýšlejte.
Děkuju...
INJEKCE
Ptala ses mne,
jaký je smysl kapky a
co cítí králíčkové,
když každá vteřina
svědčí proti nim.
Pohleď,
třípalcovými kroky
soud přichází
a jako hlas z hlubin volající
zjevuje se krev.
(Jak jinak by také přísahalo
srdce?)
A v tomto skleněném tichu
jen pohybem srozuměni
cítíme v konečcích prstů
váhu života
a podivnou radost
svobody
tázati se
Bez odpovědí.
JED
Jen řeč se váží a nepočítá.
Tady
Ukápne kapka a je to, jako když
pukne zvon.
Bude chybět po všechny věky,
které snad přijdou.
Zapřeš miligram a je to jako
převést Huny průsmykem do Čech.
Tím strachem se chvějí
ručičky ciferníků a
křivky v zelených očích obrazovek.
Upadne kapka a je to jed,
tisíci kořínky
prorůstající do žil.
Bolí nás hlava.
Často nevíme, kde je pravda.
Ale
Vždycky víme, kde je lež.
VE MĚSTĚ BUDOUCNOSTI
Bude zobrazeno
celé město
v jediném domě
a celý dům
v jediném bodu.
Zároveň bude se dát
mikrokosmos nádoby a stolu
i všudypřítomný obraz
veškerenstva.
Budeme sledovat
cval všech srdcí
s vlastním srdcem
na dlani.
Bolest se rozlehne
jako výkřik v jeskyni
do všech chodbiček uší
a všechny prsty se zachvějí
dotykem.
A myšlenka,
sotva vyslovena,
obrací se sama v sobě
a celé město
zároveň zvolá
Ano
či
Ne.
KRAJINY
Domy vytřeštily oči.
Někdo se ještě chvíli smál,
ale pak bylo úplné ticho.
Na dlažbě ležel sešit
a vítr listoval v poznámkách.
Tma si trpělivě zkoušela
jedinou botu, co zůstala
sama.
Bylo úplné, skřípějící ticho,
jako kdyby někdo
zabrzdil zeměkouli.
Pak byla nesmírná prošedivělá pláň
A z nebe se snášely papíry
a lehaly naznak od obzoru po obzor,
jako sestřelení ptáci,
jako déšť zavržených andělů.
Uprostřed vyrůstal červený strom
s dravými kořeny,
Strom krve.
Pak byla krajina těsná jako náprstek
A shora se blížil obrovský
sosák mouchy,
Mouchy, která vidí svět modře,
jako modrou skvrnu,
Přetékající přes okraj
paměti.
Pak bylo osm očí jako
osm lun,
Do každé vbodli po jednom
jediném trnu.
A žlutá kapka, žlutá jako
bolest kanárka,
Stékala dolů.
A pak přišla strmá cesta s balvanem,
který se pořád valil dolů.
Jeden tam stál a řekl mi,
Vezmi to za mne!
Tak jsem to tlačil a vytlačil
na samé temeno světa.
Později jsem slyšel, že to byl
Sisyfos.
Ale balvan už byl nahoře
A nad krajinou stálo
žloutkové slunce
jako lívanec.
Hlas světa mne
olizoval velikým jazykem.
Obrazoborče, říkali,
obrazoborče.
Sisyfos zmizel jako pára,
a zůstal jen pustý strop
nahoře.
Asi
Mi to bude sraženo z věčnosti.
OČI
Něco říkalo, Je zle a bude
ještě hůře,
Zavři oči, stačí zavřít oči
a nebude to.
Zý obraz jako brouk, drápek
po drápku šplhal po obličeji,
Rudé kapky utkvívaly na řasách,
Vosk na jazyku, pohyblivé zadečky hnusu
na dlaních, žihadlo v týle;
A hrůza dupala na lichou.
Něco říkalo, Je zle a bude
ještě hůře,
Zhasněte! Zavřete oči!
Rozsvítili jsme všechny reflektory
A
Očima široce rozevřenýma
Jsme dosahovali
Na konec krve
a ještě dál.
O CHVĚNÍ RUKOU
Někteří vědí co, ale přesto
vybírají vždycky znovu a znovu,
Někteří vědí kolik, ale přesto
měří vždycky znovu a znovu.
Někteří na to myslí a jejich ruce
se trochu chvějí,
Někteří na to nemyslí a jejich ruce
se trochu chvějí,
Podají, jako když hrom uhodí,
Udeří, jako když zaklapneš
dobrou knihu,
Ale jejich ruce se přesto vždycky
trochu chvějí,
Sešívají povrch, aby světlo neuteklo,
Sešívají vnitřek, aby tma nevypadala,
a ruce se trochu chvějí,
Spouštějí čas, zastavují čas,
Měří čas života
A ruka se chvěje
jako duha nad krajinou.
Píší o tom a ruka se chvěje
jako vzduch nad propastí.
A z velmi mnoha těchto
chvějících se rukou
Je pak
veškerá pevnost
a jistota světa.
Komentáře
Okomentovat