Kuřecí kniha

Klasický večer. Mám se učit matiku a místo toho mi hlavou frčí spousta věcí, co s matikou ani trošku nesouvisí. A opravdu ani trošínku. Ani trošičínínko. Ještě že ta matika už tak podstatná není a vlastně je jedno, jesli se na ní naučím nebo ne. Vyjde to nastejno. Takže... jedním z těch "frčidel" bylo naprosto nepochopitelně spojení KUŘECÍ KNIHA. Co to má být, vážně netuším, ale pustím se do toho s vervou a elánem těch, kdož trpí PROKRASTINACÍ (jak jsem se dozvěděla z časopisu Ona dnes, moje lenost a odkládání povinností vlastně není lenost, ale choroba:D a jelikož chci své chorobě zůstat "věrná", dám přednost kuřatům před limitami :-))

-----------------

Bylo jednou jedno kuře. A to kuře mělo křivé nožičky. Ostatní krásnonohá kuřata se mu smála, že pajdá, a tak se jednou ono zhrzené kuřátko dopálilo a rozhodlo se, že si nožičky nechá narovnat.

Nejprve si myslelo, že se nožky samy srovnají horlivou chůzí. A tak často pajdalo po okolí ve víře, že bude stejně krásné jako ostatní kuřata. Jenže ho z toho nožky akorát tak bolely a snad se ještě více křivily. Zkusilo tedy drastičtější metodu - metodu váleček.

Jednoho dne, když se hospodářka chystala péct a válela si těsto, kuřátko šup! vběhlo hospodářce pod váleček. Tím se mu nejen nenarovnaly křivé nožičky, ale niky víc se už nenarovnalo ani nebohé kuřátko.

------------------

Dobře, tohle bylo hodně nepovedený a hodně morbidní, ale první, co mě napadlo :D Zkusme to tedy s kuřaty dál, když už jde o knihu Kuřecí....

---------------------

Na Bílé hoře

sedláček oře

a naše kuře krákoře

běhá s pilou po dvoře

chystá se i na nože

když tu cosi zavrže:

leze leze

po železe

nedá pokoj

až tam vleze!

To tu krákoravé kuře

rachotilo pilou v ďuře

zámek ven upadne

na nohy mu dopadne.

Dobře ti tak, kuře zlé

za to, že jsi oprsklé!

-------------------

Ehm...kvalita rapidně upadá, leč...mám z toho dětinskou radost :) A jedeme dál...

----------------------

Miluju kuřata,

miluju housata,

miluju kachny -

no prostě ptáčata...

A nejlépe s kmínem.

--------------------

To si snad ani nezasluhuje komentáře...:D

-----------------------

Kdysi bylo jedno kuře, kterému se moc líbily kokrhely jeho starších kamarádů. Hrozně moc si přálo mít taky jeden takový. Myslelo si totiž, že všichni kohouti, kteří se jimi honosí, jsou pankáči. A to malé kuře si strašně moc přálo být pankáčem, vyvrhelem, rebelem. Takže každý den chodilo za svým tatínkem kohoutem a ptalo se ho, jak že se to přihodí, že malému kuřátku naroste kokrhel.

"Víš, to musíš nejdřív dospět. Kokrhel nás odlišuje od slepiček, od maminek. A ty jsi ještě moc malý na to, abys na svůj kokrhel lákal nějakou pěknou slepičku, tvou budoucí družku."

Takhle to bylo den co den, ale malé rebeliózní kuřátko se cítilo čím dál tím více nespokojené s tím, že jeho tatínek je takový zbabělec, že si kokrhel nepěstuje jako správný pankáč. A že tvrdí, že to takhle mají všichni kohouti. A tak vymýšlelo, jak si někde kokrhel sehnat.

Celé dny běhalo po kraji a hledalo něco, co by kokrhel alespoň vzdáleně připomínalo. Tak moc toužilo být jiné, aniž si uvědomovalo, že pak bude stejné jako ostatní kohouti. Až jednou našlo na louce starou gumovou rukavici. Navléklo si ji na hlavu (ne, neudusilo se :D) a pyšně chodilo po okolí. Kohokoliv potkalo, ptalo se, co kdo říká na jeho krásný nový kokrhel a "to koukáte, jak jsem rychle dospěl!".

Milé kuřátko bylo sice každému pro smích, ale teprve teď se cítilo být ve své kůži. Teprve teď bylo správným pankáčským kuřetem.

A od těch dob - dokud mu nevyrostl pravý kokrhel - kopalo vzdorovitě do kurníků, rozklovávalo vejce své maminky slepičky a hlasitě pípalo na celé hospodářství. 

"Je to rebel," říkalo se o něm. Ale alespoň někdo byl spokojený.

------------------------

Dobrá dobrá dobrá, je čas skončit, dokud je (možná:D) ještě čas... Ke Kuřecí knize se třeba ještě někdy vrátím. Teď vám ale dávám svatý klid, slibuju ;-)

-

-