Zkusili jsme to...a domů nakonec došli :D

dubna 25, 2010

Zkusili jsme to...a domů nakonec došli :D

V sobotu jsme si s Peťulou udělali výlet. Bylo hezky a my byli plni sil a elánu :-)

Autobusem jsme dojeli do Bořislavi. Odtud jsme se pak vydali směr Bílka, vesnice pod kopcem Milešovka. Jelikož jsme měli co dělat vylézt tam po svých, nevěřícně jsme kroutili hlavou nad blázny, kteří trasu jeli na kole...ufff.

Na návsi jsme musela muže přesvědčovat, že pokud chceme trajdat dál, Milešovku opravdu vylézt nedokážeme. Naštěstí později uznal, že jsem měla pravdu...:-P

Z Bílky jsme se vydali dál do Žimu po Poppově operetní trase... Kdybyste kdokoliv měl informace, kdo to teda pan Poppov byl, ráda je uvítám :D Na cestě jsme trošilinku zabloudili a já vyjeveně koukala na vykácenou stráň, která ještě před rokem a půl byla porostlá stromy...

Po občerstvovací a fotící pauze (viz fota níže) jsme pokračovali na Žim. Tam jsme sice byli za exoty z města, ale utrpení dlouho netrvalo :D A neodpustím si poznámku, že kdybychom se podívali do mapy, byli bychom doma tak o dvě hodiny dřív...:D :D Ale k tomu později :-)

Cestou z Žimu (stále ještě netušíme, že jdeme kamsi do ...prčic, jen nás zaráží, že se tak nějak stáčíme špatným směrem:D) sledujeme závod? čtyřkolek a motorek - trochu to kazí tu správnou vesnicky odstrčenou idylu - a hučení strojů je slyšet ještě dlouho potom...

Dostáváme se do další vesnice (doufám, že mi obyvatelé odpustí, pokud je to město:D) - a to do Řehlovic. Aneb jak zjišťujeme z mapy i z jízdních řádů, jsme naprosto, ale naprosto mimo, v prčicích, v háji, prostě pryč - rozhodně ne ve směru, který nás má vrátit domů :D Asi bychom to nakonec měli blíž do Ústí než do Teplic...

Pokračujeme k řehlovickému nádraží. Usedáme na svodidla a nastává dilema: čekat hodinu a půl na vlak, který nás sveze blíže Teplicím, a mezitím se vyvalit v trávě u řeky (pro tuto verzi hlasovalo mé líné já s bolavým palcem, začínajícím puchýřem a strachem, že doma budeme za tmy), nebo to risknout, přejít na druhou stranu dálnice a přes kopečky se zkusit dostat domů po zpevněné (v mapě takto označené), leč těžko říct jak vypadající cestě? Jelikož druhou verzi hájil muž a mé dobrodružné já, bylo rozhodnuto.

Přešli jsme dálnici a vydali se do kopce podél úlů, štěkajících psů a typických vesnických baráků. Po tom, co na nás místní pejskové zírali, jako bychom byli mimozemšťani, kteří jim zastavili čůrání, jsme se dostali za vesnici (Habří) a zůstali naprosto sami na dokonalém místě.... Bývalá výsypka, dnes rekultivovaná (menší stromky a až divně zelená tráva:-)), ale hlavně - klid a nikde ani živáčka!!! (nepočítaje cyklistu, co tamtudy projel dvakrát za sebou a kterého jsme pak potkali před Teplicemi:D) Rozhodla jsem se, žepokud budu před maturitou mít nervy, dojdu/ dojedu si tam na kole a na celý den se tam vyvalím na trávu... Dokonalost, ticho, relax. Krása. A jenom naše...viď ;-)

Koleno protestovalo, puchýř se pomaličku začal ozývat, ale nejsem máslo - a tak jsme došli až do Suché - a tam už to známe jak svý boty :-) Ani jsem netušila, že takhle víceménně za humny (cca šest kilometrů) máme takovou nádheru...A jelikož už byla vidět Doubravka, s pocitem , že Teplice už jsou nedaleko, začaly vypovídat nohy službu...ale zvládli jsme to:-) A v Teplicích si pak večír dali zaslouženou večeři...a následně doma padli za vlast, tedy do peřin :-)

Dalo nám to zabrat, ale stálo to za to. A už víme, že riskovat a nebát se se vyplácí ;-)