Ústecká

Studenej nos necejtí studený baráky, i když ví, že voněj krásně a staře a vlhce.

V antiku pod dřevěnýma skororozpadlýma barákama v ulici mně neznámýho jména jsem našla Neviditelného. A taky mi pan Holub řekne, Kam teče krev. A ten pán tam chtěl vařit kafe. Dám si - třeba příště. Fajfku neměl, ta byla jen jedna. A už se ztratila, teda vlastně našla majitele. Nejspíš si jí ani neváží...

Čekám na štěkajícího kohouta, měl by přijít poštou. Protože on je jako tenhle svět. Divnej a neví co by. A taky jestli je víc kohout nebo pes. Holomek kohoutek. Pardon, pes.

Je to tu jedna hnusná pixla vedle druhý. Auta houkaj a nekoukaj kolem sebe. Studený chodníky, schody, zábradlí, jídlo, lidi, zelenina na trhu, sluníčko. Jsem neviditelný a ode dne, kdy jsem se narodil, umírám. Jsem pozdně podzimní slunce.

A rozhodně tu neni líp než na světě.

Možná půjdeme do Santiaga - Santiaga de Compostella. S mušlí a berlou, nebo aspoň tou mušlí. Až na konec světa, prej. Poznat sebe, sáhnout si na dno. Tak snad. Budeme na pár týdnů neviditelné.

Vzbuďte mě na jaře, až bude líp. Jo?

-

-