Pampelišky na hřbitově

Nejklidnější místo v Teplicích, když je takhle krásně? Hřbitov!

V parku a vůbec všude jsou maminkové a tatínky s kočárkama, bruslaři, kolaři, muckující se párečky (a párečci), celý Teplice z panelákových kobek vylezly ven (díkybohu za to, že aspoň ven a ne do nákupáku). V lesoparku jsou zase úchyláci a na hory je to při spontánním rozhodnutí vyběhnout na vzduch moc daleko. Zato hřbitov... deset minut cesty od domova podél kolejí, na místě jen pár starostlivých příbuzných. A božský klid.

Nejprve rozjímavá chvilka v "břečťanovém sektoru". Nejživější a zároveň nejmrtvější část hřbitova. Mrtvá, protože tam jsou opravdu staré hroby a nové nepřibývají. Živá, protože krásně zarůstá břečťanem a vším možným a připomíná spíš nějakou surrealistickou zahradu než hřbitov. Nádech, hepčík, zavřít oči, poslouchat zpěvavého trumberu na stromě a zase jít. Tady je klid, tady se nečte. A nemluví a nic.

Hřbitov vypadal spíš jako rozkvetlá louka. Žádný pesimismus; i ti mrtví dole musí tu vůni cítit. A mízu pampelišek. Foťák jsem neměla, šla jsem tam s úmyslem něco přečíst, tak třeba příště. Cvrkot čamráků by stejně nezachytil. A motýly taky ne.

Zasedla jsem naproti kamenictví. Jediná lavička široko daleko. Trošku sešlá, ale na sluníčku. Vytáhla jsem Byzantskou vzdělanost (proč nás jen trápí takovýma zákeřnostma!) a stejně jsem skoro nic nepřečetla. Přišel pan kameník - nedivil se, co tam dělám, on že taky chodí nejradši pracovat sem. A tak jsme si povídali. A já díky němu neupadla z lavičky :) (varoval mě, že zadní prkno je už trochu letité - už jen při dotyku rukou praskalo a prohýbalo se). A jestli tam prý čekám na smrt. Teď ne, to si tam přijdu sednout v dubnu za šedesát let a nechám na sebe sedat motýlky.

A já vám ani nevím, proč to píšu. Asi mám radost, že je jaro. Duben, květen, září, říjen, to je úchvatná čtveřice.

Najednou je po té odporné zimě všude plno života a já za chvíli budu zase o rok starší. I tak je to ale paráda.