Magnificat

V poslední době zjišťuju, jakou sílu a účinek má na člověka hudba. Je to dvojče do všeho, na všechno si najdete nějakou, která s vámi zvládne jak největší radost, lásku, štěstí, tak i největší průsery.

Na oba protichůdné stavy zaručeně pomáha Mňága a Žďorp. Fiala má texty na všechno, ať už samou zamilovaností lítáte ve vzduchu, nebo k sobě naopak tisknete peřinu a bulíte do ní. Jenže Mňágu teď poslouchat nemůžu, Mňága je Truhlík a Blbík, i ty veselé od ní bolí. Zato jsem si našla spoustu úchvatných věcí, které jsou podzimně mlhavé nejen svým tónem, ale i náladou, která teď provází zazvorkův život. Už jsem sem dávala něco od Zuzany Homolové, pak také úžasné Jabloně od Zrní, teď je čas na trochu jiný žánr. Iva Bittová ve spolupráci s Vladimírem Godárem, to je krystalická krása hlasu i silného hudebního doprovodu. Album Mater, to je skvost, a ač nejsem věřící, kteří v textech vidí určitě hlubší smysl než já, naprosto mne to polapilo. (To možná tím novověkem, ve kterém se teď patláme, to je samá pouť a samá festivita, nebo za to taky může kniha Obraz a kult, kde je těch madonek požehnaně...)

Jelikož je to opravdu krásné (ale musím uznat, že u mě dělá velký podíl stav posledních měsíců, do kterého tahle hudba naprosto zapadá), musím se podělit. Nášup mých dvou nejoblíbenějších - Magnificat a Ecce puer.

-

Tady, u Magnificat, je krásná hlavně pasáž cca od 3.40 - sbor a do toho smyčce...

-

Asi teď žiju trochu jiný svět. Takový uzavřený prostor, kde je hustá mlha, občas z ní vykouknou špičky stromů nebo světla v oknech, je tam zima a chladno, ale je to vlastně moc krásné. Možná snad, kdyby tam člověk nebyl sám... Pak by to bylo o to krásnější.

Magnificat, duše má.