Princ obecný a princezna domácí

"Zvířátka v sáčku padesát korun za kus," říkají a já jsem taky zvířátko a taky v sáčku a taky za málo.

Zašiju tě nití, budeš-li chtíti. Princezno moje, princi můj.

Zašiju ti ústa, víčka. Ať nevidíš a nemluvíš. A ať nejsem krutá, raději i boltce - to ať neslyšíš, co se povídá.

Přicváláš pak na koni, i kdyby byl chromý?

"Stačím-li do kuropění ze slámy upříst zlatou nit, připoutanost a lpění za lásku vyměnit?" zpívá si princezna a na klíně jí přede zrzavý kocour Egon. Hladí jeho lesklou srst a přeje si tě stejně tak hladit ve vlasech, princi na chromém koni. Princi neslyšící, nemluvící, slepý.

Ale ne! Tak by to nešlo. Co to je za princátko, když nic nemůže? Princ má být hrdý, chrabrý, odvážný, plný síly, má na koni cválat s hlavou vztyčenou. Nenechat do sebe tlouct.

Princezna domácí najde svůj domov ve věži. S kocourem nebo bez něj, rozhodně však bez prince. To ona ve své pýše připravila se o svou záchranu. Teď už nemusí očekávat kuropění, teď už může příst, jak chce. Třeba do doby, než usne a už se neprobudí.

Princi, nebuď němý, nebuď hluchý. Buď hrdý a šťastný. Přál-li by sis nevěstu, princezna čeká ve věži. Přál-li by sis ovšem zrovna takovou. Je však tuze vysoko, tak vysoko, že žádný se k ní nedostane...