Lustigovo (z)povídání

Tak se nám to krátí. V pondělí začneme krásně až do večerních devíti hodin a další dny nebudou o poznání lepší. Opravdu úžasný rozvrh...

Jeden si na to volno móóc pěkně zvykne, obzvlášť když trvá víc než měsíc. Kdyby se dalo naspat do zásoby, po tomhle zkouškovém už bych nikdy nemusela chodit spát. Taky jsem se zvládla naučit šít na stroji, udělala jsem pár broží (včetně vyšívaného datla, na kterého jsem hrdá, ač údajně vypadá, jako by ho dělaly dvanáctileté děti v chráněné dílně levou nohou...:-D Ovšem mám už objednávky na kachnu, ledňáčka a brontosaura - zřejmě v důvěře, že čim víc takových udělám, tim lepší výsledky budou... Che, datel byl ale skutečně vrcholem mého umu :-D). Pak mám za sebou taky dočítávky povinné četby za minulý semestr (tak to dopadá, když máte povinný limit, musíte na knihy napsat stručné hodnocení a vy si - v zoufalosti, že se to prostě stihnout nedalo - tři tituly vymyslíte... a dodatečně čtete, o čem že to je, když už jste si to tak krásně vymysleli), spoustu času na brigádě v čajovně i ve studovně, určité zušlechťování domova nebo cestu do Berlína. Považuji to za naplněné, leč nechutně prolenošené zkouškové (poslední tak ukrutně krásné!).

No, a jelikož není čas číst věci, které člověk CHCE a DUŠEVNĚ POTŘEBUJE, ale MUSÍ se číst bláboly, které vyžaduje studium (ačkoliv tenhle semestr se mi snad zadaří číst i věci o něco zajímavější... dějiny Balkánu nebo Biedermaier jsou vlastně hrozně čtivé oproti takové Francouzské revoluci/Manufakturnímu období v Čechách), řeším svojí duševní nespokojenost mluveným slovem rsp. audioknihami. Při úklidu, žehlení, vaření, šití nebo kreslení je to ideální. Krom Saroyanova Tracyho tygra (uch! ano ano ano ano!) jsem tak měla (mimo jiné) možnost poslechnout si paměti Arnošta Lustiga nazvané Zpověď. Čtyři cd, čtyři úseky jeho života, více než čtyři velmi krásně poslouchatelné hodiny - pan Lustig skutěčně uměl vyprávět. Baví to svojí lehkostí (dá-li se o tom tak mluvit, neb první dvě cd jsou o opravdu neveselých věcech, jenomže krom zážitků z Osvětimi - pekla vzpomíná pan Lustig spíš na veselejší příhody a mluví o nich s určitou nostalgií, ovšem rozhodně ne ublíženeckou, spíš takovou...nad věcí? Povznesenou? Smířenou?), baví to příjemným tónem, vtipnými příhodami, sympatickými názory i věcností, kterou zachovává i v případě, že mluví o zplynování nebo sebevraždách.

Přiznám se bez násilí, že jsem od Arnošta Lustiga zatím nepřečetla jediné dílo. A přiznávám taky, že se za to moc stydím. Hodně. Slavnostně slibuju na holej pupek, že až mi jednou zbude trošku času a nebudu nucená číst nic do školy (stane se to někdy, ještě v této galaxii?), půjčím si něco. Něco, cokoliv, něco. Protože se to musí - pro sebe sama, protože je to krásné, protože je to střízlivé, neuplakané, nepřepjaté a stejně silné.

-

-