V hrnku zrcadlím srnku

Na stěnách jsou tapety; takové moc hezké, s drobným vzorkem a vůbec ne špinavé nebo mastné. Pod malým

oknem je přišoupnutý stůl, dřevěný, a jedna židle, dřevěná. Ještě před chvilkou tam byl Pán, říká se mu Tuřín. Určitě kouřil fajfku, protože to tu moc hezky voní tabákem a v protisvětle z toho mrňavého okna je vidět jemný kouř. A taky pil kafe. I to voní, i když ze sebe už vyždímalo, co mohlo, a na dně hrnku se převaluje jen polomrtvý lógr.

Odešel shánět zrcadlo. Ne pro sebe, ale pro slunko, aby ho bylo víc, až se v něm bude odrážet. Musí být správně

velké, pěkně zdobené a dostatečně lesklé. Ono to není jen tak, vybrat správné zrcadlo, to je práce na celé ráno. A někdy i dopoledne. Buď všichni šidí, nebo jsou neumětelové, zkrátka pořádné zrcadlo aby jeden ve městě pohledal.

Pane Tuříne, až zase budete sedět u kávy, mohu si přisednout?