Pod vlivem Hovorů i mlčení

Hovory s TGM - spis, který se mi dostal do rukou až dnes. Smutné, že? Ale bohužel, celé dva roky od maturity (kdy jsem si říkala, že by bylo záhodno si toto přečíst) se mi nepodařilo najít čas tohle dílko vyhledat a přelouskat. Až vymodlený začátek prázdnin a prázdná čajovna (haló, lidi, nemyslete si, že když je venku odporné, ba přímo nechutné vedro, že vás v čajovně nedokážeme zchladit! :-D A abyste si nemysleli, já u té horké páry taky umírám na rozmáčení (takové to ošklivé zpocené!)) mi dali tu příležitost na chvíli vypnout a KONEČNĚ číst to, co mě skutečně zajímá, co opravdu čtu dobrovolně, bez násilí (ovšem ne zcela nezištně, neb ke zkoušce z československých moderních dějin se to bude hodit...). A nebýt čajopijáků, kteří konečně ve večerních hodinách přišli oblažit mou zasněnou a začtenou duši nějakou tou prací, a přátel, kteří mi způsobili novou závislost (na hře Ubongo, to je naprostá paráda!), asi bych v tuto chvíli opět neměla co číst. To je právě to - když člověk "načne" nějaké to úžasné dílo, nemůže se od něj odtrhnout a musí číst a číst. Písmenka nejsou jako jednotlivci (což se stává u odborných knih ke zkouškám a bývá to spojeno s nenadálou únavou po jednom odstavci, načež je nutno knihu zavřít a podložit si s ní hlavu...:-)), ale v řádcích doslova letí a kniha běží a běží...a najednou jí je konec. Ale krásné zážitky by si člověk měl dávkovat pozvolna, a taky se musí neustále na něco těšit, takže pan Masaryk v mém případě teprve dostudoval a to ostatní jej čeká zítra. I tak jsem ale měla potřebu napsat své dojmy z tohoto "životopisu-autobiografie-vyprávění-pohádkaření".

Je to skoro jako pohádka. To krásné dětství, prožívané na vesnici ještě v polovině 19. století, a tedy plné klukovin, zvyků (křesťanských i v základě pohanských), strachů (bojí se dnes děti ještě klekánice?), úcty, ale i náboženství, to musela být skutečná krása - nebo to tak alespoň vyznívá. Nehodlám tu nic z toho popisovat, nejsem Čapek a rozhodně neumím tak pěkně vyprávět, od toho je tu mé doporučení, abyste po této knize sáhli sami. Ale chtěla bych se zastavit u samotného Čapkova "doslovu" (který jsem ze zvědavosti přečetla jako první, protože objasňuje, jak dílko vznikalo). Něco tak lidského, tak příjemného...nu, nejde to, zastávka byla zbytečná, nemám, co k tomu říct, jak to popsat tak, aby to pro vás mělo nějaký smysl. Snad jen, že je kolikrát asi cennější mlčet a myslet než mluvit; přemýšlet pro sebe, než říkat bláboly, kterým nerozumíme. A to bude platit vždycky, ne?

-