Zasněžená trať

Někdy je pocit z krásy tak silný, až to skoro bolí. Jako třeba z krajiny podél toku Ohře mezi Kláštercem n. Ohří a Ostrovem n. Ohří.

Vlakem jsem jela trať Ústí n. Labem - Karlovy Vary prvně. Je to celkem fofr, za dvě hodiny to ujedete i autem, takže bohužel žádný kozí dech. V tomhle případě skutečně bohužel, ačkoliv většinou chce být člověk z bodu A v bodě B co nejrychleji. Jenže ten krátký, docela krátký úsek bych chtěla jezdit třeba stokrát dokola sem a tam.

Pršelo, trochu i sněžilo. Už se pozvolna začínalo stmívat a asi z těch všech změn, nebo snad pro efekt a estetické cítění někoho či něčeho, kdo tyhle věci "řídí", padla na kopce mlha. Podzim v celé své kráse, nebo také "se všemi atributy". K tomu dojmy z o zastávku dřív dočteného Demlova Zapomenutého světla. A taky chlad, který se skrze sklo dral do kupé, ale neměl šanci - já a moje šála jsme s ním svedly úspěšný boj za vydatné pomoci příjemného "vnitřního tepla", které přišlo s tou krásnou krajinou.

Trať kopíruje tok Ohře někdy až tak blízko, že člověka napadá otázka, jak to tu vypadá při povodních. Ale řeka tu má většinou vody spíš málo, jak jsem se přesvědčila na vodáku, takže pod vodou to tu asi tak často nebývá. Jedině dobře pro místní, protože ti chytráci se za stovky let pořád nepoučili a pořád a pořád si staví domy hned u vody. Každý svého štěstí...

Doufám, že Doupovským horám dlouho vydrží status vojenského prostoru. Nesnáším zbraně a cvičiště a všechny tyhle věci, ale díky tomu jsou ty kopce kouzelně prázdné, neobydlené, tiché. Všechny barvy země a hlíny a přírody a podzimu, na které si vzpomenete, ty všechny jsem v těch kopcích našla, a pak i ve vlhkých polích a v hromadách spadaných jablek, která nikdo nechtěl, a tak je tam nechal tlít a koulet se ze svahů k trati. A mlha padala pořád níž, pořád víc pršelo i sněžilo, sem tam se podél trati objevil čadící komín nějakého stavení a já nevěděla, jestli chci být radši tam venku, nebo sedět v teple a suchu kupéčka. Snad aby vlak vykolejil a nechal nás tam? Venku to bylo krásně studené a vlhké, opravdové, a tady bylo teplo, světlo a knížky, zadýchaná kolečka na okně a slečna, co mě pozorovala, jak pozoruju s rozečtenými bratry Mašíny na klíně.

A dnes znovu stejná trasa, jen tentokrát autem. A svítilo sluníčko, modrá obloha s bílými chomáči, noční sníh na kopcíh, stromech, střechách. Nádherné barvy, podobné jako má můj nově vyrobený bažant (třeba se tu někdy ta moje ptačí rodina alá chráněná dílna objeví). Celý podzim okořeněný o sněhobílou a sluneční paprsky. Jasně vyrýsované obrysy hor, z jedné strany těch krušně Krušných, z druhé Doupovských. Byla jsem z toho až trapně naměkko. To jsou přesně ty chvíle, kdy krása bolí.