Dějou se věci na tom světě...

...že se člověk občas nestačí divit. Asi nikdy nedokážu pochopit, jak je svět malej. Ale tak úplně maličkatej!

A někdy člověk zažije nečekaná setkání s lidmi, kteří mu připomenou věci a zážitky z minulosti. To se pak vzpomíná. A když se hezky vzpomíná, je to moc zvláštní a svým způsobem příjemný pocit. Asi je potřeba oživit kontakty s některými přáteli, kteří vám prošli životem a nechali za sebou...ne stopu, ale rovnou pořádnou šlápotu.

Zase mám nostalgickou.

To by se nám k tomu mohly hodit úryvky z Demlova Zapomenutého světla, že? (Opět jsem se k téhle velice pochmurné knize vrátila právě teď na podzim, kdy na mě padají krásně mlžné nálady...Ale musím zdůraznit, že ačkoliv se mi některé pasáže moc líbí, nedokážu se s nimi naplno ztotožnit. Na to se mám asi až moc dobře...:-) Přesto je tu chci mít.)

Podáváme syrové, za studena.

-

"Naše duše marně hledá své sestry."

"...slunce se zatmělo a svět se rozpadá a Bůh trpí, ale co já s tím mám dělat?"

"Je podivno, že Ježíš nemiloval všechny lidi stejně. Mně to není podivno, ale podivno je, že se to ode mě žádá. Od Boha se to nežádá a od Jakuba Demla se to žádá."

"Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout."

-

Pořád mám pocit, že Zapomenuté světlo je opravdu zapomenutá a nedoceněná kniha. Četla jsem spoustu reakcí typu "on tam furt jen fňuká, pořád si na něco stěžuje, vyžívá se v chrchlání krve...", ale na nich je jen vidět, že to, co Demla tehdy trápilo, v podstatě nezmizelo. Nepochopení, vlastně ani snaha o pochopení není, zavržení jeho osoby, zkreslené představy o něm i jeho životě...

Máte-li čas, otevřete tu útlou knížečku. A snažte se na Demla dívat jako na člověka, nesledujte v něm nějakého zhýralého kněze...Mluvil z něj smutek, lhostejnost a osamělost.