Nová Radůza je skvělá!!

Jsou interpreti, na jejichž alba se těším od chvíle, kdy se začne mluvit o "fázi dokončování". Nová Radůza vyšla teď na podzim a přesně mi do téhle roční doby zapadá. Náhoda, záměr autorky nebo můj subjektivní pocit - tak či tak, doporučuju neotálet a tohle album si užívat za listopadových mlh a pošmourných večerů :-)

Nejsem dobrá kritička a už vůbec ne recenzentka, ale tahle záležitost na mě udělala tak silný dojem, že bych se chtěla podělit o svůj pohled...

Album nových písniček p(r)odat rovnou jako živák, na to má u nás koule asi vážně jen Radůza. Ale podle mě udělala to nejlepší, co mohla - je otázkou, jak by některé z písniček fungovaly v o něco míň barevné, intenzivní a živelné formě ve studiu, kde nepřichází bezprostřední odezva posluchačů a sleduje se hlavně zvuková kvalita a preciznost nahrávky. Protože kdo někdy viděl/slyšel Radůzu live, dá mi za pravdu, že v té dámě je tolik obdivuhodné síly a živosti, že by tím našlápnutým zvukem mohla bořit ulice :-) Ale k samotným písničkám:

Začíná se - dle mého názoru - dost silnou záležitostí Až hory se převalí. "Zachraň mě, zachraň mě, nebo mě nechej, ať žalem zkamením, obrostu mechem...." Nástroje jsou tu tak úchvatné, zdají se mi trochu "severské" (jistě, co je na klavíru svereského, že?)nebo paradoxně folklorní, k tomu Radůzin nejprve jemný, poté intenzivní hlas...na start celkem nečekaná síla a jedna z mých nejoblíbenějších na albu.

Další je Lvi ještě spí. To je taková radůzovská klasika - nástrojově, textově. Asi mi časem trochu splyne se staršími alby, což jí samozřejmě není na škodu, neb "starou" Radůzu máme přece taky rádi, co? :-)

Opět zklidníme trojkou Jsou. Zpočátku dost komorní záležitost, na mě přeci jen asi moc komorní, mimořádně mi nesedne ani textově, ale...potom přichází harmonika a to fakticky překvapivé kytársólo! A rozhodně to nebyl krok vedle, sedne to tam jak prdel na hrnec!

O polednách nás zase pro změnu trochu rozhoupe v bocích. "Strach přichází o polednách za největšího veselí, jako by žnec jda polem mách kosou jen tak, ať jde se líp...Strach přicházívá v podvečer do srdce v tělě člověka, něžně mu lůžko povleče, slabosti mysli dočeká..." Tohle mě tak baví! K Radůze kapela prostě sedne. A ne že ne.

Píseň Do mandroly můžete znát už z předchozího alba. A tak se mi ji nechce hodnotit...(zbabělec). :-D

Následují Smrky. Nebyla by to Radůza, aby nám zpívala jen česky; tady si vypomáhá ruštinou, která k takovým písničkám asi prostě patří. Zahvízdáme, zapochodujem, trochu chandra a...Zdravstvujte!

Další je jednoduchá, ale pro mě textově naprosto skvělá Odyssea. "Chceš-li plavce bludného roztesknit, zvedni mlhu, ukaž mu zem..." Ono vlastně celé to putování/navracení/hledání/stesk prostupují albem jako vodící lano. Přijde mi, že tentokrát písničky více drží při sobě (hlavně tematicky), z každé cítím trochu vítr, trochu rozbouřené moře či valící se řeku, trochu horská údolí... Představte si film, v němž figurují panoramata...dejme tomu Skotské vysočiny, v opuštěném údolí stojí docela malý člověk, dívá se k vrcholkům kopců, k nebi, čeká na bouřku, nad ním se to mračí, ale pořád je cítit jen dusno, takové ty dramatické chvíle, než to vypukne...Něco takového mi při poslechu Ocelového města neustále běží hlavou.

Po Odyssee následuje hodně intimní klavírní Žalm 22. Asi jako Demlovo Zapomenuté světlo, o kterém jsem tu nedávno také psala. Musí být hrozné, když člověk věří, ale najednou má pocit, že ho On opustil, opouští, nebo mu nepřichází na pomoc, když po ní tolik volá...

Ocelový město. Šansonový nádech vtisknutý industriálu. Krásný refrén. A taky "...města obnažené spáry, města cévy - ulice, držej silou zrozenou z páry komín - pušku u líce..."a všechno. Asi jako když se Hudečkův Noční chodec toulá periferií měst, jak to viděla Skupina 42...

Další je pro mě naprosto nečekaná pecka Jsem vlk. Trochu funková a krásně živá; když už jsme u těch masožravců, tuhle písničku bezostyžně žeru! Zaryje se stejně jako vlčí drápy, kouše stejně jako jeho tesáky. "A já se bojím, zmírám děsem, z mordy pěna kape mi, je-li pomoc, ať už jde sem, dříve nežli sklapne mi..." Tohle se vážně neuvěřitelně moc povedlo!

A teď zase zklidníme. Střípky vytráží mají nádherný hudební podklad. Radůza je tichá, doplňuje se s klavírem a pěkně jim to spolu funguje. Ne, není sentimentální, to ona nebývá. Nefňuká. Spíš vždycky tak nějak oznamuje, co jak je a co se s tím dá dělat; a pokud se nedá dělat nic, je s tím smířená.

Hördöm! To je tedy překvápko. Dudy v moll a smyšlený jazyk, který vám ani nepřipadá smyšlený. Opět jsme jako ve filmu o špatném počasí na Skotské vysočině - tedy pokud jsme ji zatím stihli opustit...

Bože, Ty víš už je zase klasická radůzovina. To asi abychom ještě víc postřehli kontrast s další písničkou Mulanje Wanga :-) Houpejme se, užijme si další kurz "jazyka nevímjakého" a objevujme barevnost nových Radůziných písní.

Květy protěží jsou textově zase z té "staré" škatulky, ovšem hudebně se tu vybíralo z šuplíku nového. A mně se to moc líbí; je zvrácené mít u takového textu pusu od ucha k uchu?

A teď zase další skvělá pecka. Vrána k vráně je skorocikánská živelnost (je fakt, že z cikánských písniček mám vždycky husí kůži, jejich rytmika je naprosto neskutečná!), která se skvěle doplňuje s krátkými rýmy a odpíchne vás do úplně jiného hudebního světa.

Album se uzavírá podobným způsobem, jako bylo uvedeno - pomale, táhle písní Lodivod. Textově tím uzavírá i tematicky kompaktní celek, který prostě musíte slyšet. Takhle dobré album se u nás zas dlouho neobjevilo.