Šmírování ptačí říše I

Tak jsem si konečně vydupala, že budeme na zimu přikrmovat ptactvo toho našeho chemičkou zamořeného města. Nejprv mi dokonce SÁM a DOBROVOLNĚ Jeník přinesl lojovou kouli v síťce. Jelikož máme hned za okny starý ořešák (který chceme pokácet, neb za větrných dní dělají větve bordel a v pokoji je kvůli němu přítmí), zavěsili jsme kouli na větev pomocí koštěte přímo z okna. Asi týden se jí nikdo ani nedotkl. Koule postupně mokla, žádný opeřenec na obzoru. Navíc v dohledu byly ještě tři další stejné koule u sousedů - nejsou už sýkorky náhodou přežraný?

Asi jim jen trvalo, než kouli zmerčily ("y" protože na kouli se slétaly jen sýkorky...). Vrhly se na ni, sežraly během pár dní a navykly si, že u nás dostanou mls. Takže jsme jim pořídili malé krmítko. Takové, aby se do něj nevešli holubi...

Nejprve jsem jim tam nasypala tykvová semínka. Ta jim moc nejela, exotiku asi nebaštěj. Černá slunečnice už zafungovala líp, občas jim tam nasypu ovesné vločky a šípky. A do mističky vedle krájím scvrklá jablka - taková, která už nestíhám spotřebovat, na jídlo už se nehodí a je mi líto je vyhazovat. To jsem ale nečekala, jakou lavinu to spustí :-D

Ráno odcházím, když asi ještě někde chrní. Krmítko je plné, vrchovaté. Vrátím se těsně před setměním a krmítko je vyjedené do posledního zrníčka. Miska s jablky prázdná, případně se válí pod okny (ti kosáci musí být ale hromdopolice!). Až dneska jsem měla možnost je pozorovat dost dlouho, abych pochopila, jak že to u nich funguje, kdo co baští a kdo je kápo :-).

Fotit se nedají. Jsou hrozně lekavý a i když se člověk snaží stát ztuhle až ho všechno brní, počká si, až přiletí, zvládne se ani nepohnout, stejně je přes okno špatně vidět. Takže zatím jen ilustrativně tyto první snímky, až se naučím, jak na ně,na pacholky, bude jich snad víc a lepší:

-

-

-

Sýkorky nejradši lojovou kouli, slunečnici a vločky. Nikdy neletí přímo ke krmítku, ale přihopkají po parapetu zpoza zorného úhlu našeho okna. Čapnou semínko a frčí hned pryč - vyfotit je, jak se ládují, je nadlidský úkol. A taky se nejvíc bojí. Člověk musí stát opravdu nehnutě, aby je mohl pozorovat, jsou strašně opatrné. Asi jim ale budu muset trochu zkrouhnout příděly, začínají být slušně vypasené (až na pár opatrných novicek, které jsou pořád hubeňoučké a teprve teď objevily naše krmítko)...:-D

To brhlíka nic nerozhodí. Přifrčí přímo do krmítka, strčí tam hlavu, probere, co mu nechutná (baští všechno, ale kupodivu mu dost zachutnaly šípky), ostatní mlsky rozhází kolem (pasuju ho na největšího bordeláře ptačí říše!), chvilku posedí, okouní s pohledem někam vzhůru, nechává si ve větru načechrat pírka a pak zas zmizí. Vyfotit se taky nedá, protože většinu času tráví stylem "nacpal jsem se do krmítka a udělám tu slušný bordel!"

Největší kápo je rozhodně kos. Překvapilo mě, jak jsou to vlastně docela velcí ptáci (i když možná jsou taky jen vypasení)... Stačí, že sedí na větvi a hlídá prostor - žádná sýkorka se v tu chvíli ke krmítku neodváží. Ale když zmizí, holky si jdou nacpat bříška do zásoby.

Kos přikráčí po parapetu jako starosta. nekompromisně obsadí prostor před krmítkem (protože do něj se nenarve), sedí a okouní. Nic nejí, jen upřeně pozoruje strom, vypadá trochu zlověstně (ne, nebudu koukat na Hitchcoka...!), jak tam jen tak sedí a nehodlá nikoho pustit "ke korytu". Chvíli si ještě nechá čechrat čupřinu na hlavě (to už zas není strašidelný kápo, je to celkem vtipný). Potom se vrhne na jablka (zatím jsem ho neviděla baštit nic jiného), všude rozblemcá zbytky, které nesezobal, nacpe si chřtán a jde zase někam "meditovat".

Jiné druhy jsem zatím neviděla, snad třeba časem...anebo musím do lesa. Když už pod ním bydlíme, chtělo by to vystrčit nos :-)

Pokračování reportáže z ptačí říše příště!